Neokázalá pevnost

Poslední den tohoto roku by měl oslavit sté narozeniny František Wiendl. Lze si přát, aby se tak stalo. Je to inspirativní člověk. Svědectví o tom podává kniha Oplocený čas s podtitulem Vzpomínky politického vězně. Jádrem je rozhovor, který s protagonistou vedl jeho syn, bohemista Jan Wiendl.

Dialog prochází zhruba první polovinu otcova života: od školních let za první republiky přes odboj za války i po únoru 1948, zatčení v listopadu 1949 kvůli převaděčství, uvěznění a pobývání v lágrech, až po propuštění na jaře 1960 a první léta na svobodě. Jan Wiendl učinil to, co se v mnoha rodinách s pozoruhodnými osudy bohužel z různých důvodů neudělá: ptal se svého rodiče, jak kdysi žil, přemýšlel, co vydržel.

František Wiendl, celoživotně spjatý s Klatovy, přitom vzpomíná na prožitá dobrodružství a útrapy s klidem a jakousi cudností. Zásadovost je u něj humánní a neokázalá. Zdráhá se vynášet o lidech radikální soudy, aniž tím upadá do relativismu ve stylu „co jsme si, to jsme si“. Morální komplikovanost určitých situací ilustruje hned na počátku vyprávění, když líčí, jak jeho otec (rovněž František) pracoval po válce na národním výboru a jeho denním chlebem byly otázky odsunu a vztahu k Němcům; nacistický režim prováděl i v Klatovech ohavné věci, které nešlo jen tak přejít, zároveň otec odmítal surovou mstu.

Otec i syn už v roce 1945 pochopili, že jeden nedemokratický režim sice padl, ale druhý se chystá chopit moci. A když se tak stalo, postavili se mu. Oba to odnesli dlouholetým kriminálem; matka sedmi měsíci vazby bez soudu a vyhnáním z bytu. Z pouhého popisu toho, co po zatčení a během věznění zažíval, je patrná mentální i fyzická odolnost Františka ml. i lidí kolem něj. Na jednu stranu se dnes lze ptát, zda se takoví jedinci u nás ještě vyskytují, na stranu druhou si lze blahořečit, že takovým zkouškám stávající politické pořádky své občany nevystavují. Wiendlovo vyprávění je rovněž protkáno množstvím zajímavých detailů o spoluvězních, bachařích, událostech – včetně toho, že původní profesi stavaře nakonec uplatnil na Pankráci, kde trávil poslední fázi trestu a spolunavrhoval sportovní halu na pražském Výstavišti.