Promiň! Já už to nikdy neudělám.

Americká psycholožka Harriet Lerner se před lety chystala vystoupit na jedné odborné konferenci. Členovi organizačního týmu poslala v předstihu svoji aktuální fotografii pro využití v tištěném programu i v on-line verzi. Záhy ale zjistila, že Leon, jak muži přezdívá ve své knize Why Won‘t You Apologize? Healing Big Betrayals and Everyday Hurts (Proč se prostě neomluvíš? Jak uzdravit velkou zradu i každodenní zranění), jak do printu, tak na web použil její dvacet let starý portrét.

Byl to docela problém – paní Lerner je dáma vyššího věku (zanedlouho oslaví devětasedmdesáté narozeniny) a ve hře nebyla její marnivost, ale pochopitelný zájem, aby ji účastníci konference poznali. Požádala tedy Leona, aby fotky vyměnil alespoň na webu, když pro tištěný program už bylo pozdě. Když ani tuto žádost nevyslyšel, obrátila se na něj znovu. Načež se Leon omluvil, a to dokonce několikrát. Udělal to ovšem nešikovně a terč svého snažení fatálně minul. Výsledkem byla oboustranná frustrace.

Zdánlivě marginální konflikt lze vnímat jako metaforu komunikačního uzlu, který bez nadsázky určuje kvalitu našich životů. Ať už jde o tlačenici v tramvaji, vztahy v rodinách nebo politiku. Pár slov (nebo možná jediné slovo) upřímné omluvy patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme ve vztazích dát – a dostat. Přiznat chybu, projevit lítost a požádat o prominutí se jeví jako jednoduchá – a základní civilizační vymoženost. Přesto s tím máme občas potíž úplně všichni. A právě proto má smysl pátrat po tom proč, když by to mělo být tak snadné.