Naučit se chybovat, to jsme v devadesátých letech propásli

Jaká místní politickuva se vám vybaví jako první?

Ono jich moc není. Omluva je přiznání chyby, a to se u nás nenosilo a dodnes nenosí. Zčásti protože si politici myslí, že jim něco takového nepřinese body. Možná mají pravdu, ale je v tom i něco hlubšího. Tady je důležitá dominantní figura bývalého premiéra a prezidenta Václava Klause, kterému, myslím, bylo osobně nepříjemné se omlouvat. Jak to říkal jeho poradce Miroslav Macek – Klaus se neomlouvá, ale něco si z těch věcí vezme a příště se podle nich chová.

Omluva nepřijde, ale politik se možná tiše poučí. To by mělo v této logice českému publiku stačit?

Ano. V našem veřejném prostoru musíte být k omluvě dotlačeni. Přichází, když už vám opravdu, ale opravdu nic jiného nezbývá. Vzpomínám si třeba na omluvu ministra Kocourka za to, že k sobě „odkláněl“ peníze během rozvodu. Tahle epizoda místním politikům připomněla, že tím spíš se nemají omlouvat. Kocourek u toho byl směšný. A to je ještě horší než přiznat chybu.