Dělníci kultury

Denně kolem něj jezdím na kole. Nádraží Vyšehrad postavil v roce 1906 v secesním slohu architekt Jan Heindl pro pražské ředitelství státní dráhy, v šedesátých letech přestalo sloužit původnímu účelu, v roce 2000 bylo prohlášeno za kulturní památku a o sedm let později České dráhy objekt prodaly firmě TIP Estate, s. r .o. Její ručení bylo vskutku omezené, nádraží nechala totálně zchátrat, aby v roce 2017 sama zanikla. Na její chmurné dědictví nyní navazuje kyperský podnik Miquelira Limited, který předchozího majitele nepřímo vlastnil. A ano, jak také jeho název napovídá, nádraží dál padá k zemi. Když kolem něj jezdím do Vršovic, musím se mu spolu s auty vyhnout obloukem a přejet až na tramvajové koleje, protože chodník i s přilehlou silnicí je zavřený. Nádraží je v tak bídném stavu, že z něj volně padají kusy omítky i zdiva.

Smutnému příběhu památky se věnuje učitel Tomáš Čada, který naproti němu bydlí, v novém čísle čtvrtletníku o kultuře a mecenášství Heritage. Tahle revue je vždycky plná inspirativních příběhů lidí, kteří u nás pomáhají mimo jiné zachraňovat právě naše kulturní dědictví. Šlo by to i u nádraží Vyšehrad. Jenže to by musel stát či město buď donutit jeho současného vlastníka, aby se ho vzdal, když už není schopen se o něj starat. Anebo by mu ho musel zabavit. Vyvlastnění, to je slovo, které ve svém textu doporučuje i Tomáš Čada.

Vzpomněl jsem si, že takový krok jsem už v Respektu navrhoval. To když vyvlastnění nádraží doporučila Česku mise UNESCO. Můj text se jmenoval Nebojme se znárodňovat a byla to výjimečná chvíle, kdy tento liberální týdeník vznesl podobný požadavek. Podíval jsem se, kdy to přesně bylo, a s překvapením jsem zjistil, že už je to tři a tři čtvrtě roku.