Výprava za neznámým kmenem

„Jste holka, nebo kluk?“ volá paní v lese a já v klidu pokračuji ve své chůzi. „Tak holka, nebo kluk?“ volá už nervózně. Otočím se, a nikdo jiný než já tu není. Otázka mi přijde nepatřičná, snad je to u mě jasné, ne? Pak si ale všimnu, jak nervózně k sobě stahuje psa, a tak mi dojde, že otázka míří na mou čtyřnohou společnici Bety. „Holka,“ zavolám k paní a ta si evidentně oddechne. A skutečně setkání proběhlo v přátelském duchu. Bylo to pro mě nové, jako všechno při výpravách se psem, kterého jsem se ujal po skonu své maminky.

Od prvních vycházek jsem si připadal jako badatel, jenž zkoumá kmen, který objevil v pralese. Soužití lidí a psů plní literaturu, filmy, vtipy i komiksy zcela zaslouženě. Tolik zábavných či dobrodružných příhod. Například táta mé ženy musel objímat sněhuláky, protože pes se jich bál. Když je ale objal, byli to přátelé a mohlo se jít dál.

Nikdy jsem nechápal, jak si mohou inteligentní lidé povídat se psy, dělám to také. Smál jsem se „páníčkům“, kteří své svěřence oslovují, aby mohli nenápadně urazit nepříjemné kolemjdoucí. Na to si dávám pozor. Mnoho párů se skutečně vzájemně podobá, když ne fyzicky, tak chováním. Zároveň u psů platí to, s čím se potýkám celý život i já, že když jste větší než ostatní, je jakýkoli konflikt bez ohledu na skutečnost vaše chyba.