Loupež století

Mohlo se to stát třeba takhle. Je pondělí 21. srpna 1911 a jistý Vincenzo Peruggia vstupuje přestrojen za galerijního pracovníka do pařížského Louvru (podle jiné verze na místě dokonce předtím přenocoval). Úmysly tohoto podivného návštěvníka rozhodně nelze označit jako andělské. Galerie je kvůli údržbě pro veřejnost uzavřena. Budovou chodí pouze ochranka, zaměstnanci nebo dělníci. A taky tehdy jednadvacetiletý Peruggia, který v Louvru předtím krátce pracoval, na místě se tedy vyzná a ve správný okamžik zamíří přímo k 90 kilogramů těžkému ochrannému sklu, které prý dokonce sám coby sklenář vyrobil, a odnese jej společně s obrazem, který měl skleněný kryt chránit: tedy s Monou Lisou. Plátno s malbou Leonarda da Vinciho poté vyjímá z rámu a díky instalatérovi, který jde zrovna kolem a pouští jej nouzovým východem, pak mizí i s kořistí schovanou pod bílým pláštěm v pařížských ulicích.

A celé to mohlo být i docela jinak. Existuje hned několik verzí toho, jak přesně se italskému lupiči podařilo obraz odcizit, a stejně tak se spekuluje o řadě důvodů, proč Monu Lisu vůbec odnesl. Na příběhu známe zápletku a rozuzlení. Zbytek podléhá spekulacím.

Jistě víme pouze to, že onoho 21. srpna 1911 Louvre o portrét přišel. Což následující den tak jistě nevěděli ani zaměstnanci galerie. Na fakt, že na stěně Salonu Carré místo Mony Lisy nevisí nic, upozornil den po loupeži Louis Béroud, který si vystavený portrét přišel nakreslit. Zaměstnanci usoudili, že byl obraz odnesen k rutinnímu fotografování v rámci inventury. Nebyl, což se ukázalo ještě ten den, v momentě, kdy to vyloučil galerijní fotograf.

„LA GIOCONDA odcizena v Paříži,“ psaly The New York Times den nato s tím, že v pohotovosti je „armáda detektivů“. A zatímco ředitel francouzských národních muzeí zlehčoval situaci tím, že obraz zcela jistě ukraden nebyl a že je to, jako by někdo „odcizil Notre-Dame“, a „armáda detektivů“ podezírala například Pabla Picassa nebo avantgardního básníka Guillauma Apollinaira, obraz i s jeho zlodějem vyčkávali v jednom hotelu 10. pařížského okrsku. Proč to tedy udělal? Teorií, jak byl řečeno, je několik. Tou nejromantičtější byl samozřejmě pocit národní hrdosti, který Peruggiovi velel navrátit da Vinciho dílo zpět do vlasti, tedy do Itálie. Druhou možností byly samozřejmě peníze, k čemuž by se ze studia jeho korespondence s rodinou, ve které psal, že ji již brzy zaopatří, dalo přiklonit. Vyšetřovatelé pracovali také s verzí, že jde o manifest odporu nové vlny vůči konvenčnímu umění.