Sad míru jinak

Potřebovala bych naklonovat,“ směje se Vendula Burger na dotaz, na čem zrovna pracuje. „Celý minulý týden jsem kosou ručně zdolávala bodláčí v sadu na Kamenci, abych si sama na sobě vyzkoušela, jak náročná práce to je, než na to někoho v budoucnu najmeme. Do toho připravuji zářijový pouliční festival v  Nymburce Múzy na Valech, budujeme altán pro turisty u evangelického kostela v Bošíně, řediteluji a učím ve svojí Budilově divadelní škole…“ vypočítává herečka, tanečnice, režisérka, produkční, pedagožka, ale také načas třeba knihovnice, včelařka nebo experimentátorka s vařením marmelád. 

Výčet by mohl pokračovat, hlavně je však hybatelkou a „buditelkou“ komunitního života v malé vesnici Svídnice u Nymburka s necelou stovkou obyvatel, kde není školka, škola ani obchod, železniční trať byla zrušena a pivnice „pro chlapy“ funguje jen občas. Tady před osmi roky koupila bývalou hospodu se sálem, aby ji přetvořila v dům pro žití i hraní divadla, a po několika letech strávených ve světě s divadelním souborem Philippa Gentyho a poté v Praze, kde mimo jiné působila jako pedagožka na katedře nonverbálního divadla pražské HAMU či rozjížděla festival Letní Letná, se sem s dětmi přestěhovala. Jak říká, „herci jsou už z podstaty extroverti, taková je jejich práce. Pokud se ale člověk zabývá uměním, musí mít kolem sebe také pohodu a možnost se zavřít někde v klidu před světem. Praha a hektický život mně začaly padat na hlavu. Táhlo mě to na venkov,“ vzpomíná.

Zmiňované „buditelství“ není náhodné. Vendula Burger (51) ho má v krvi. Pochází totiž ze slavného uměleckého rodu: jejím prapradědečkem byl herec, režisér a divadelní ředitel Vendelín Budil, herci byli i prarodiče Jiří a Anna Steimarovi, stejně jako strýc Jiří Kodet či její maminka Evelyna Steimarová a sestra Anna Polívková. Umění se v rodové linii nevěnoval snad jen dědeček Jaroslav Juhan, který zato stál u zrodu automobilismu u nás; vypracoval se v prodejce vozů Porsche a byl také slavným automobilovým závodníkem a hokejistou, který po komunistickém puči v roce 1948 emigroval z Československa „za kopečky“ do Guatemaly a poté žil v Paříži a v Ženevě. „Rodinný kosmopolitismus“ má v krvi i Vendula Burger. Po gymnáziu zamířila do Francie, kde se živila jako au pair, učila se jazyk, studovala na Sorbonně. Nejvíc ji prý ale formovala mezinárodní škola „nejlepšího učitele pohybového divadla na světě“ Jacquese Lecoqa. Ten zásadním způsobem ovlivnil její směřování v tvorbě a také v životě – včetně předávání zkušeností u něj získaných začínajícím hercům, tanečníkům, dramaturgům a režisérům a posouvání je „z nuly na startovní čáru“. 

Život na vesnici jí přinesl také zcela novou – a ne zcela snadnou roli. Že venkovská sousedskost a pospolitost mizí, je prostě fakt. Snadná dostupnost větších měst včetně Prahy ve středních Čechách rozhodně nenahrává místním aktivitám: za kulturou i nákupy se jezdí na pražský „Čerňák“ nebo třeba do Kolína. Se studenty z její divadelní školy nazkoušeli představení Živá kronika Svídnice, inspirované místní kronikou a jednotlivými domy a sousedy, kteří v nich žili, pořízené fotografie z představení jsou pak také podkladem pro tištěnou Živou kroniku Svídnice (letos vyjde již 4. díl). V rámci školy se studenty „oživili“ místní nádraží a natočili film – a i tady bychom mohli ve výčtu jejích „místních“ aktivit pokračovat.