Příliš mnoho terčů

Minulý týden jsem si v našem Respekt stanu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti povídal s grafickým designérem Bohdanem Heblíkem. Debatovali jsme o tom, proč současné filmové plakáty vypadají jeden jako druhý. Velké obličeje herců a hereček, pod nimi tučně vyvedený název snímku a dál už nic. Heblík, který sám plakáty navrhuje (naposledy k filmu Přišla v noci, jenž se bude promítat od listopadu), si myslí, že to vychází z termínu „Fear of Focus“, čili ze strachu ze zacílení. Filmaři se bojí přiznat, pro jakou skupinu diváků jejich snímek vznikl, a protože chtějí, aby na něj chodili úplně všichni, dělají, že je pro každého. Daní za tento strach je ovšem totální uniformita. Médium filmového plakátu je proto mrtvé, tvrdí Heblík. Tento postřeh se dá vztáhnout na celou kulturu.

Čím dál vzdálenější světy

Hlavně aby byli všichni spokojení. To je princip, který se (nejen v naší) kultuře prosazuje čím dál silněji. Zvlášť dobře je to vidět teď v létě. Stačí se podívat, na co publikum lákají hudební festivaly, letní kina nebo venkovní divadelní scény. Říká se tomu „rodinná podívaná“, kdy nezáleží jen na vkusu a dalším osobnostním nastavení jedince, ale ani na pohlaví a věku. Jako by se lukostřelec snažil vypustit milion šípů najednou, z nichž si každý najde svůj cíl.