Na rovník!

Zemička ve středu Evropy. Malá, bez možnosti ovlivnit světové dění. Mající se proto starat hlavně o sebe a své přímé sousedství… Hluboko do české duše zavrtaná provinčnost – někdy zbytečně fatalisticky vysvětlovaná zeměpisnou polohou v kotlině – se nepřekonává snadno. O to větší radost udělá, když tímto směrem vynaloží energii a peníze stát. 

Jako se to stalo na přelomu července a srpna, kdy ministerstvo zahraničních věcí uspořádalo historicky první Studijní cestu pro mladé africké lídry. Vytvořenou v duchu programů, kterými k sobě nadějné lidi z celého světa zvou například USA a prezentují jim svou nejlepší, inspirativní tvář. Cíle jsou samozřejmě také v jistém smyslu mocenské: výběrem hostů podpořit hodnotově spřízněné lidi a ovlivnit myšlení návštěvníků, kteří ve své zemi budou patřit ke společenským hybatelům. 

Česká pozvánka přišla do Afriky v době, kdy mnohé Evropany zaskočila zdrženlivá reakce afrických států na ruskou invazi na Ukrajinu. Naše ambasády v Africe vytipovaly dvacítku 25- až 35letých nadějí – právníky, ekologické aktivisty, novináře, vedoucí pracovníky nevládních sdružení – a pozvaly je na týden do Prahy a Telče. Africký odbor ministerstva zahraničí pro ně připravil sérii přednášek, například o evropské energetice s vládním zmocněncem Václavem Bartuškou, o sametové revoluci s Michaelem Kocábem, o české zahraniční politice s ministerským náměstkem Janem Marianem. Vzali je do cirkusu La Putyka i do kina na promítání Kolji s následnou debatou. Navštívili Člověka v tísni, Český rozhlas i vydavatelství Economia. 

K cílům studijní cesty patřilo, aby afričtí hosté poznali středoevropskou zkušenost s Ruskem a náš pohled na ruskou agresi proti Ukrajině. Nenuceně, bez poučování, na které jsou (nejen) Afričané stále více alergičtí. Soudě podle rozhovorů s několika účastníky se to povedlo: poznání, že Česko bylo do jisté míry také „kolonizované“ Sovětským svazem, pro ně bylo nové. Výuka evropské historie je na afrických školách podobně slabá jako výuka africké historie na školách českých.