Smrt hadího muže 

Bylo ještě před východem slunce, čtvrteční ráno 27. července 1950, když dvacetiletý herpetolog Kevin Budden, specializující se na sběr jedovatých plazů, stál na krajnici silnice v australském Queenslandu a snažil se zastavit projíždějící náklaďák, aby mu pomohl odvézt jeho úlovek. Přitom svíral za hlavu nejjedovatějšího hada na světě, taipana velkého (Oxyuranus scutellatus), a snažil se jej nacpat do pytle. Právě ve chvíli, kdy se mu to téměř podařilo, ovinul se mu had kolem levé ruky, zakousl se do ní tesáky a vypustil jed.

Budden byl zkušený „hadí muž“, takže s jistotou věděl, že s každou uplynulou vteřinou je blíž smrti. Paradoxně si však plnil v daném okamžiku svůj sen – odchytil živého dospělého taipana. Požádal proto řidiče náklaďáku, aby jej odvezl k odborníkovi na hady v nedalekém Edge Hill, který by mu potvrdil, že jde skutečně o taipana velkého. V tu chvíli již začal ztrácet zrak a nemohl téměř mluvit. Avšak teprve v okamžik, kdy mu bylo potvrzeno, že jde skutečně o taipana, nechal se odvézt do nemocnice.   

V padesátých letech se éra výzkumu hadích jedů teprve rozbíhala a Budden byl jedním z amatérských herpetologů-sběračů, kteří procházeli nehostinným, divokým a nebezpečným australským vnitrozemím a živili se odchytem nejnebezpečnějších plazů do sbírek tuzemských i zámořských sběratelů nebo na prodej zoologickým zahradám či muzeím. Hady ale hlavně dodávali do vědeckých laboratoří a umožňovali tak vědcům, že mohli pracovat na výrobě protijedů a tím zachraňovat lidské životy.