Příliš žhavá budoucnost

Celý srpen roku 2015 byl v Česku obecně velmi teplý. Začátkem onoho měsíce se však událo něco skutečně neobvyklého: meteorologové zaznamenali sérii devíti dnů v řadě, kdy teploty na některých stanicích šplhaly nad 37 stupňů Celsia. Řeky se měnily v potoky, průmysl neměl kde brát vodu, sanitky svážely do nemocnic lidi kolabující kvůli horku. V Ústí nad Labem naměřili téměř 40 stupňů, což se již blíží vůbec nejvyšší teplotě, která kdy u nás byla zaznamenána (40,4  ºC v roce 2012 v Dobřichovicích nedaleko Prahy). „Klimatické modely přitom předpovídaly, že podobně výrazná horká vlna by měla v České republice přijít až kolem roku 2050,“ vzpomíná na osm let staré události klimatolog Českého hydrometeorologického ústavu Radim Tolasz. „Tehdy se ukázalo, že je taková situace u nás fyzikálně možná. V budoucnu se může vyskytovat pravidelně.“

V zemi trav a stepí

Oproti éře před nástupem průmyslu se ve střední Evropě již oteplilo téměř o dva stupně a do poloviny století přibude další stupeň. Zabránit tomu nelze; podle Tolasze reaguje klimatický systém na změny lidského počínání se zpožděním 20–30 let, takže i kdyby civilizace okamžitě dramaticky omezila emise skleníkových plynů, zhruba do poloviny století bude i tak pokračovat trend, který jsme viděli v poslední dekádě: zhoršující se extrémy jako dlouhá období sucha, přívalové nebo i dlouhodobé deště následované povodněmi a podobně. Jak tedy bude vypadat Česko a Evropa kolem roku 2050?

Pomyslný výlet do budoucnosti můžeme zahájit na jihu kontinentu, ve Středomoří, které bude podle výsledků výzkumného projektu Europe’s climate in 2050 v létě čelit vůbec největšímu oteplení. V polovině století tedy uvidíme, že krajina kolem Středozemního moře se proměnila, vyschla. Vlhké lesy vyplňující dříve hluboká údolí povětšinou zmizely. Rozšířily se lesostepi nebo jen křovinaté oblasti bez stromů – ty nepřežily ani ne kvůli nedostatku vody, ale spíše kvůli častým požárům. Daří se tu rychle rostoucím trávám a bylinám, které během suchého letního období upadají do vegetačního klidu. Zemi trav a stepí zároveň sužují povodně po přívalových deštích, přicházejících hlavně na podzim.

Proměnil se i zbytek kontinentu. Kvůli oteplení se vegetační pásma posunula o 300 metrů směrem vzhůru – a vezmeme-li jako startovní bod situaci před začátkem průmyslové revoluce, je to skoro 600 metrů. „Uvědomme si, jak rozdílná je vegetace na jižní Moravě a v podhůří Jeseníků,“ přibližuje rozdíl bioklimatolog výzkumného centra AV ČR CzechGlobe Miroslav Trnka. Zároveň si ale podle něj budoucí krajinu nelze představovat jako prostý výsledek výškového posunu, třeba jako kdyby současná jihomoravská vegetace kolonizovala Vysočinu. Některé rostliny totiž nesnášejí kyselejší a mělké půdy středních a vyšších poloh a neuchytí se tam, jinak by fungovala i vzájemná konkurence jednotlivých rostlinných, ale i živočišných druhů. Proměna proto bude složitější, obtížně předpověditelná a někdy dramatická, jak ukázala nedávná kůrovcová kalamita v Česku i Rakousku. Naopak je jasné, že ubude sněhu; s výjimkou nejsevernějších částí kontinentu se souvislá sněhová pokrývka stane v oblastech pod 1500 metrů nadmořské výšky spíše výjimkou. Lesy v mnoha oblastech zřídnou, aby se adaptovaly na nedostatek vody.

A podobně jako se vegetace stěhovala do vyšších poloh, města se pomyslně vydala na jih. Londýn se klimaticky přemístil kamsi do Španělska, Paříž do Istanbulu, Berlín se usídlil jižně od Benátek, Stockholm a Helsinky si užívají žár maďarské pusty. Prahu bychom z klimatického hlediska našli někde v zeměpisné šířce současného Říma či Záhřebu, což ostatně naznačují i přiložené mapky; vlny horka, kdy denní teplota přesáhne 30 stupňů a ani v noci neklesá pod 25 stupňů Celsia, budou v polovině století v oblasti Prahy pravděpodobně v průměru trvat kolem deseti dní, možná déle, přičemž pár dní po sobě může teplota přesahovat i 35 stupňů – podobně, jako jsme toho byli svědky ve zmíněném roce 2015.

Na první pohled to nezní nijak zvlášť dramaticky. Je třeba si ale uvědomit, že během horkých vln poloviny století se neochladí ani v noci. Přitom pokud takové počasí trvá déle než tři dny, není možné ochladit stavby bez technických prostředků, jako je klimatizace. „V budovách teplota neklesá pod zhruba 27 stupňů a lidský organismus se vůbec nedostane do komfortní zóny kolem 20 stupňů,“ upozorňuje Trnka. Jak ukazuje nová studie publikovaná v Nature Medicine (viz grafy), v takové situaci dramaticky roste úmrtnost – a nejen seniorů, ale i dětí a lidí středního věku.

Města jako Řím přitom byla s ohledem na vedro do jisté míry stavěna. V Česku to neplatí. Ačkoli studie před budoucím vývojem klimatu varují už nejméně dvacet let, až téměř do současnosti se tradovalo, že dům má být vystaven slunci, otevřen směrem na jih. Chybí okenní žaluzie a zastínění, schází důkladná izolace. Zeleň ve městech a kolem nich nahrazují obří skladové haly a parkoviště. V Římě navíc nehrozí, že některý rok v zimě napadne půl metru sněhu, což v Praze ani v budoucnu nepůjde úplně vyloučit. Stavby tedy budou nadále muset počítat s možnou zátěží střech a s tím, že materiály musejí odolat nejen extrémně vysokým teplotám, ale i těm velmi nízkým.

Nový nepřítel: střídání ročních období

Problém budou mít i čeští farmáři. Země, z níž, jak se často říká, „všechny řeky odtečou a žádná do ní nepřiteče“, zůstane součástí přechodné zóny mezi severem kontinentu, kde bude především v zimě pršet mnohem více než dnes, a jihem, kde – hlavně v létě – srážky výrazně zeslábnou. Zóna se může v jednotlivých letech různě posouvat a Česko bude stále mít určitý přísun dešťů ze západního směru, od oceánu. V Saharu se tedy nezmění, což ale není velká útěcha. Více než v současnosti se pro zemědělce stane silným nepřítelem kdysi přirozený koloběh „jaro, léto, podzim, zima“. Budou nuceni čelit kombinaci sucha a vysokých teplot, náhlým přívalům srážek, nedostatku sněhu, který by na jaře pomalu tál, časnějšímu nástupu vegetační sezony na jaře kombinovanému s následnými mrazy, které spálí předčasně probuzené rostliny.

V souvislosti se suchem se někdy mluví o Izraeli, zemi propletené hadicemi a potrubím s vodou tak, že málem každá rostlinka má svůj přísun dávkovaný počítačem. Jenže takový systém se hodí k zavlažování ovoce, zeleniny a vinné révy, nikoli pro pšenici nebo kukuřici. Spásu zemědělcům nenabídnou ani nové suchomilné odrůdy, jako je třeba hybridní čirok vyšlechtěný částečně z tzv. súdánské trávy; zpravidla totiž přečkají pouze krátkodobá sucha nebo mají nižší výnosy.

Čistě technické prostředky zkrátka farmářům zřejmě moc nepomohou. Těžiště obrany by proto mělo spočívat ve snaze zadržet v krajině, i té zemědělské, co nejvíc vody: pomocí mokřadů, suchých poldrů nebo biopásů táhnoucích se vodorovně na svazích mezi poli. A hlavně změnou hospodaření, která by ochránila humus, a zvýšila tak schopnost půdy držet vláhu. Klíčem k tomu je například menší používání průmyslových hnojiv nebo šetrnější orba. Mluvíme tu o masivní proměně zemědělské krajiny, velikosti agropodniků i způsobu zacházení s půdou, která se v Česku rozbíhá jen pomalu.

Často zaznívá názor, že zemědělství v severních oblastech kontinentu změna prospěje a ze Skandinávie se stane „obilnice Evropy“, která nahradí dosavadní produkci z jižnějších zemí. Je to ale složitější. Například v úrodném Dánsku to platit může, již dnes se tam bez problémů pěstuje kukuřice. Naopak třeba v Norsku ani ve Finsku to čekat nelze. Některé části Skandinávského poloostrova jsou hornaté a kamenité, jiné se vynořily z moře relativně nedávno, před pouhými tisícovkami let, a úrodná půda tu schází.

Ve vleku událostí

Změny budou již v polovině století dle prognóz hluboké, klima se ovšem v roce 2050 proměňovat nepřestane. Nejpravděpodobnější modely podle Radima Tolasze ukazují, že do konce století se svět oteplí o tři stupně oproti předprůmyslové sféře, tedy zhruba o dva stupně oproti současnosti. Ve střední Evropě ale bude oteplení dvojnásobné. „Šest stupňů už zní opravdu děsivě,“ říká Tolasz. Důsledky je těžké dohlédnout, nepochybně se to ale projeví například na délce a intenzitě horkých vln. Za extrémní už nebudeme pokládat teploty přes 30 stupňů, ale přes 40 nebo i 45 stupňů.

Připravuje se Česko na klimatickou budoucnost? Podle obou oslovených vědců – Tolasze i Trnky – nelze říci, že by se nedělo vůbec nic. Důležité jsou třeba různé dotace na budování energeticky úsporných staveb vyplácené z peněz získaných z prodeje emisních povolenek. Problém je, že to zdaleka nestačí. Podle Trnky Česko nehledí dopředu a reaguje vždy se zpožděním: „Přijdou povodně, začneme investovat do protipovodňových opatření, udeří vysoké teploty, začneme víc myslet na zastínění a izolaci budov. Neřešíme to ale dopředu a systematicky,“ upozorňuje vědec, podle něhož navíc v okamžiku, kdy problémy načas odezní, chuť ke změnám často slábne.

Neexistence jasné strategie se projevuje i v celkovém nastavení ekonomiky. Místo abychom investovali veřejné peníze do perspektivních odvětví, utrácíme je v oblastech, které by se měly obejít bez dotací: na rozšiřování průmyslových zón, podporu strojírenského exportu, automobilového průmyslu a podobně. „Proč jsme jako společnost investovali do uhelných elektráren a nestali se místo toho velmocí ve výrobě větrných turbín, když jsme k tomu měli před nějakými třiceti lety všechny předpoklady?“ ptá se řečnicky Trnka. „Mohli jsme teď vydělávat – a bohužel nebudeme. Místo toho jsme odsouzeni čekat, jak dlouho ještě poběží náš autoprůmysl a jak dlouho budeme moci vyrábět spalovací motory.“

Naděje podle Trnky spočívá v tom, že si změnu politiky časem vynutí voliči a Česko se pak začne skutečně připravovat na budoucnost, v níž se špatně postavená města stanou obtížně obyvatelnými, z krajiny i polí bude mizet voda a neúroda možná bude málem každoroční problém. Otázka je, s jakým zpožděním probuzení přijde a kolik ekonomických i lidských ztrát si odklad vyžádá.