Vzpoura zvířat

Uvědomili jsme si, že máme pod lodí dvě kosatky a že koušou do našeho kormidla,“ vzpomínal nedávno jachtař Daniel Kriz pro zpravodajství CNN na událost, která se v dubnu odehrála ve vodách kolem Gibraltaru. O chvíli později pozoroval Kriz jedno ze dvou mláďat obřího kytovce, jak odplouvá se zbytky kormidla v tlamě, zatímco dospělé kosatky krouží kolem, jako by na povedený vtípek adolescentů dohlížely. S neovladatelnou lodí se podařilo doplout do přístavu, tři jiná plavidla ale po útocích kosatek, k nimž v této oblasti dochází v uplynulých několika letech, klesla ke dnu.

Kosatky přitom nejsou jediným inteligentním druhem, který v poslední době na člověka útočí. Zatím kvůli nim nikdo nezemřel, což bohužel nelze říci o počínání šimpanzů v Ugandě, kde tito lidoopi unášejí děti. Všechny incidenty mají jedno společné: dochází k nim tam, kde lidé masivně pronikají na teritorium zvířat. U španělských a portugalských břehů vládne hustý provoz všemožných plavidel, která kosatkám mohou působit zranění a znervózňovat je. A fotografie z míst, kde šimpanzi napadají vesničany, ukazují spíš než nedotčený prales něco jako českou krajinu: mozaiku polí, cest, domků a také zbytky lesíků, v nichž velcí lidoopi sice v malých skupinách přežívají, ale nemají už co jíst.

Mění se pod tlakem postupující civilizace chování zvířat, stává se agresivnějším? V souvislosti s nezvyklým počínáním kosatek se dokonce objevily úvahy, zda nejde o „vzpouru“ těchto obyvatel moří, odvetu za ničení jejich přirozeného prostředí. Došla dvěma inteligentním druhům savců s lidmi trpělivost? Nejspíš tušíme, že takové vysvětlení je příliš romantické, i střízlivější vědecká debata ale nabízí pozoruhodný vhled.

Pod vedením Bílé Gladis

Od roku 2020 zdokumentovali vědci stovky incidentů, při nichž kosatky napadly u španělských a portugalských břehů menší lodě, hlavně plachetnice a jachty. Například při útoku na německou jachtu začátkem května dvě menší zvířata ničila kormidlo, které bývá nejčastějším terčem pozornosti kosatek, zatímco větší jedinec opakovaně a s plnou silou narážel hlavou do trupu lodi; a když byly obě menší kosatky s kormidlem hotovy, i ony po vzoru svého většího druha zaútočily na samu loď. Jachta klesla ke dnu dřív, než se ji pobřežní stráži podařilo odtáhnout do přístavu.

Zkusme si podobnou situaci představit: dospělé kosatky dravé zpravidla měří pět až osm metrů, dosahují hmotnosti až šest tun a na kořist útočí rychlostí až 45 kilometrů v hodině. Bezmocně tedy z paluby pozorujete, jak se mnohatunový černý kolos s bílými skvrnami řítí k trupu vaší lodi a obrovskou silou do něj naráží, zatímco dvě menší „mořské příšery“ či „démoni z pekla“ (tak lze číst latinské druhové jméno Orcinus orca) rozebírají vaše kormidlo. Možná si v tu chvíli vzpomenete na událost z roku 1972, kdy třináct metrů dlouhou jachtu potopil západně od Galapág koordinovaný útok asi dvacetičlenného hejna kosatek, které si plavidlo zřejmě spletly s velrybou, načež posádka strávila v záchranných člunech déle než měsíc, než ji objevila rybářská loď. Nebo na událost z roku 2010, kdy velký samec kosatky chovaný v zajetí v zábavním mořském parku v USA zabil svoji drezérku.

K explozi zájmu médií o události nedaleko Pyrenejského poloostrova došlo poté, co portugalský biolog a odborník na kosatky Alfredo López Fernandez vystoupil s teorií, že může jít o obranné chování vyprovokované nějakým traumatem. Snad se některý z mořských obrů zamotal do rybářské sítě či vlasců visících z lodi, nebo se možná s nějakou jachtou náhodou srazil, a pod vlivem nepříjemného zážitku začal na lodě útočit. Za nejpravděpodobnějšího iniciátora odvety označil vědec samici zvanou Bílá Gladis, jejíž chování pak ostatní kosatky v oblasti začaly napodobovat.

Proč právě ona? Byla první, kdo s útoky v roce 2020 začal, vysvětluje Fernandez v e-mailové zprávě zaslané Respektu. V té době Gladis napadala lodi v čele skupiny, kterou kromě ní tvořilo sedm mláďat. O rok později dokonce útočila v doprovodu svého nově narozeného potomka, čímž jej vystavila nebezpečí, takže chuť pouštět se do křížku s plavidly byla u ní silnější než mateřský pud. Na jejím těle pozorovali biologové zranění, jež mohly způsobit vlasce či sítě. Ostatně v oblasti byly zaznamenány případy, kdy kosatka opravdu uvázla v rybářském náčiní.

Lópezova teorie rozpoutala spolu s přibývajícími incidenty bouřlivou debatu, která začala postupně nabývat až romanticko-bájných rozměrů. Některé hlasy pasovaly Bílou Gladis a její souputníky do role povstaleckých hrdinů, odbojných partyzánů moří mstících se lidem za poškozování přírody. Například americká básnířka Alexis Pauline Gumbs, feministka a obhájkyně sexuálních menšin, přirovnala na Twitteru Gladis ke Královně Nanny, vůdkyni vzbouřených jamajských otroků v 18. století, a dalším „revolučním matkám-učitelkám“ – s tím, že vzpoura kosatek by mohla být součástí „širší mobilizace usilující o rovnováhu“ v přírodě. Začala se množit slova uznání na adresu „kosatčích soudruhů“ a podpory pro „kosatčí sabotéry“, na internetu jsou k mání trička s obrázkem skupiny kytovců útočících zespodu na loď, doprovázeným slovy o konci kapitalismu a výzvou „připoj se k povstání kosatek“.

Představovat si Bílou Gladis jako matku rodu s velkou autoritou odpovídá způsobu života těchto živočichů, dál ale vstupujeme na nejistou půdu. Kosatky, největší zástupci čeledi delfínovitých, jsou hravá a společenská zvířata a napadání kormidel lodí může pro ně být jen zábava, něco jako „pojďme udělat, aby ta neohrabaná věc na hladině přestala plout vpřed“. A jak řekla časopisu The Atlantic americká specialistka na kosatky Monika Wieland Shields, vše mohlo vzniknout z čiré zvědavosti: některé z mláďat si začalo pohrávat s lodí, což se pak rychle stalo módou.

Podobné kulturní trendy se totiž u kosatek šířily už v minulosti. Například koncem osmdesátých let minulého století kosatky v oblasti Pacifiku udivovaly tím, že se vynořovaly s mrtvým lososem na hlavě, jako by nosily „lososí klobouk“. Že jde i tentokrát o pouhou zábavu a módní trend, je podle Wieland Shields pravděpodobnější než vysvětlení založené na traumatu. Lidé ostatně celá staletí kosatky zabíjeli a trápili, aniž by byl znám jediný případ, kdy by divoce žijící kosatka člověka zabila. „Proč by se tedy kosatky začaly mstít právě teď?“ uvažuje expertka.

Autor teorie založené na traumatu Fernandez neodmítá názor, že jde o pouhou módu – a je podle něj možné, že ji skutečně vyprovokovala hravá mláďata. To ale podle něj nevylučuje možnost, že kromě toho některá z vůdčích samic, Bílá, Černá či Šedá Gladis (jménem Gladis Fernandezův tým označuje kosatku interagující s loděmi), opravdu prodělala nepříjemný zážitek a začala s plavidly bojovat.

Příčiny útoků tedy neznáme a kosatkám nerozumíme ani v jiných ohledech. Kořist zabíjejí i pro zábavu, nikoli jen kvůli potravě, a své oběti někdy utýrají k smrti, aniž by je pozřely. Proč tedy tak bezbranného tvora, jako je člověk, který navíc velikostí připomíná třeba lachtana, jejich oblíbenou kořist, vždy ušetří? Podle některých názorů si pravděpodobně uvědomují, že s člověkem může přicházet nebezpečí. Nebo možná kosatky pociťují s lidmi coby jinými inteligentními tvory jistou spřízněnost, podobnou, jakou možná projevují i delfíni.

V rukou šimpanzů

„Sledovali jsme osamělého šimpanze,“ vypráví v telefonu vědec Michael Wilson z Minnesotské univerzity, co zažil v Ugandě koncem devadesátých let. Nechvalně proslulý šimpanz, jenž si vysloužil přezdívku Saddám, „žil v pozůstatcích lesa, které byly za jeho mládí zřejmě navzájem propojenější. V dospělosti se snažil uživit pojídáním ovoce na zbylých stromech, ale také nájezdy na okolní farmy. A když tak ‚sklízel‘ úrodu, občas zaútočil na děti,“ vzpomíná Wilson, jeden z předních světových expertů na chování těchto lidoopů.

Vědec požádal ugandské úřady o pušku pro svého spolupracovníka jménem Aloysius Makuru, místního strážce zvěře. Jen pár dnů poté, co zbraň dorazila, usmrtil Saddám dítě v nedaleké vesnici. „Když jsme tam přijeli, vesničané již shromáždili psy a oštěpy a vyráželi na lov.“ Makuru šel s nimi a Saddáma, jehož se podařilo obklíčit v mokřině, zastřelil. Pitva ukázala, že šlo o mohutného zdravého samce.

K podobnému útoku došlo v roce 2014 na západě země, nedaleko Národního parku Kibale. I tentokrát vesničané vyrazili za samcem, který unesl dítě ze zahrady u domu, na níž matka okopávala záhony – zvíře se skrytě vplížilo na pozemek a využilo chvilky matčiny nepozornosti. Dvouletého chlapce se zachránit nepodařilo. Detaily jsou drastické, šimpanzi svoji kořist často rozpárají a vybírají vnitřní orgány.

Jen za první polovinu loňského roku hlásila média ze západní Ugandy čtyři mrtvé a dvanáct zraněných dětí. Místní lidé na oplátku zabili patnáct šimpanzů, z toho nejméně deset otrávili jedem. „Bitva“ mezi dvěma inteligentními druhy primátů má jednoduchou příčinu: V Ugandě existuje několik národních parků a rezervací, mimo ně ale patří lesy soukromníkům a nedaří se je chránit. „Půda je tu vulkanická, bohatá na živiny, zavlažovaná sezonními dešti, schopná uživit bobtnající počet farmářských rodin hospodařících na malých soukromých pozemcích,“ vylíčil situaci časopis National Geographic. A přes všechny problémy, které odlesňování působí například v podobě eroze, urychlují fragmentaci krajiny i zisky z prodeje vykáceného dřeva.

Výsledkem jsou problémy se šimpanzi. Rodina zmíněné farmářky vydržela pravidelné nájezdy zvířat ještě tři roky po synově smrti, pak raději ze svého domu odešla. Zvířata žijící ve zbytcích lesa dál přicházejí do vesnice a jejího okolí, procházejí mezi domy, pijí ze stejných pramenů, kam místní posílají děti pro vodu (ve skupinách a pod dozorem dospělého), živí se na úrodě banánů, manga či papáji. Michael Wilson nicméně odmítá potvrdit rychlý dojem získaný z médií, že útoků v poslední době přibývá – pro takové tvrzení podle něj nemáme dost údajů. „Už když Jane Goodall začala začátkem šedesátých let studovat šimpanze v Národním parku Gombe v Tanzanii, setkávala se s lidmi, kteří byli jako děti zraněni šimpanzi.“

Představu, že se lidoopi mstí za pronikání vetřelců na jejich teritorium, vědec odmítá úplně. „Šimpanzi se živí hlavně zralým ovocem a listy, ale jedí i maso – loví malé a střední savce. A lidské děti svou velikostí bohužel spadají do jejich preferované kořisti,“ upozorňuje Wilson a připomíná, že útoky na děti jsou přes veškerou pozornost médií vzácné a že v mnoha zemích (nikoli v Ugandě) se terčem lovu stávají naopak šimpanzi. „Celkově bych řekl, že lidé snědí víc šimpanzího masa než naopak.“

Další vědci pak dodávají, že ne každý útok na dítě musí být aktem lovu. Někdy může opět jít o pouhou zvědavost, chuť pohrát si s cizím mládětem. Ostatně některé děti včetně zmíněného strážce zvěře Makurua, který byl coby malý chlapec rovněž unesen šimpanzi, „péči“ lidoopů přežily, byť třeba se zraněními způsobenými nešetrným zacházením.

„Šimpanzi umí být neuvěřitelně agresivní, dovedou zabít nejen dítě, ale i dospělého. Ale vždycky mě udivovalo, jak tolerantní zároveň umí k lidem být, třeba k nám vědcům. Jakmile si na nás zvyknou a začnou nám důvěřovat, přestanou být nebezpeční,“ říká Wilson a jako příklad uvádí právě Gombe v Tanzanii, kde výzkumníci žijí trvale, ovšem za přísných bezpečnostních opatření, podle Wilsona doslova „v klecích“, v jakési obrácené zoo.

Smutní nosorožci

Když to tedy shrneme, o žádné povstání proti lidem nejde, nicméně chování zvířat se pod tlakem civilizace nepochybně nejrůznějším způsobem mění. Například jistý druh rejnoka proměnil svůj způsob života z denního na noční, aby se vyhnul potápěčům, zatímco jiný rejnok, trnucha americká, se lidmi naopak nechává krmit – a nejspíš aby se při tom cítil bezpečněji, vytváří hejna. Jak připomíná zoolog Jan Plesník z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, žijeme v antropocénu, období, kdy člověk ovlivňuje veškerý život na Zemi i planetu samu. Ukázalo se to koneckonců za covidu, kdy kvůli lockdownům zavládla jakási civilizační přestávka, antropopauza, takže zvířata doslova „vycházela z lesů“, toulala se jindy rušnou krajinou a procházela ztichlými ulicemi měst.

Příkladem živočišného druhu, který své chování po zásahu člověka změnil ne právě vítaným způsobem, je nosorožec dvourohý, též nazývaný černý. Těchto kriticky ohrožených zvířat, která dřív žila po celé subsaharské Africe, zbývá ve volné přírodě, hlavně v rezervacích, už jen necelých šest tisíc. Aby je strážci rezervací ochránili před pytláky, začali jim uřezávat rohy, pokládané v Asii za zázračný lék. Jenže jak ukázalo patnáct let terénních pozorování, zvířata s uřezanými rohy zmenšila své teritorium v průměru skoro o polovinu a omezila vzájemné kontakty – začala se jedno druhému vyhýbat, jako by se styděla či bála. To sice pomáhá omezit boje mezi samci, které mohou končit i smrtí, podle Jana Plesníka jsou tu ale i velká negativa: „Snižuje se pravděpodobnost, že se plodný samec setká s plodnou samicí.“ Samci už samice nevyhledávají a hrozí, že se zvířata přestanou rozmnožovat.

Uřezání rohu je navíc drastická záležitost, vyžaduje mimo jiné uspání narkotizační střelou. Po probuzení se zvíře navíc může cítit bezbranné. „Když jej tak výrazně ovlivňujeme, snižujeme jeho obranyschopnost a měníme právě jeho chování. Pomocí rohů, doteků, nosorožci komunikují,“ říká ekolog Miloslav Jirků z Biologického centra AV ČR. Uřezávání rohů pokládá spíše za omyl a podobně mluví i Jan Plesník: „Ukazuje se, že to nebylo nejšťastnější rozhodnutí.“

Vše dohromady nám každopádně připomíná skutečnost, že naši zvířecí spoluobyvatelé Země v soužití s námi katastrofálně prohrávají. „Bojím se o budoucnost všech divokých zvířat, nejen šimpanzů,“ říká Wilson. „Žijeme v časech, které jsou pro ně zoufale nepříznivé. Dokonce i v rezervacích v Africe, v chráněných oblastech, klesl počet velkých obratlovců v posledním půlstoletí asi o polovinu. Šimpanzům i dalším druhům primátů a také mnoha dalším zvířatům tak v obrovské míře hrozí vyhynutí.“.

Rozhovor s Michaelem Wilsonem naleznete na Respekt.cz.