Malá velká žena

Jsou lidé, kteří jako by prožili deset životů. Platí to bezpochyby o Ruth Westheimer, která 4. června oslavila pětadevadesáté narozeniny. Dětství paní Westheimer se na počátku třicátých let protnulo s nástupem nacistů, který jako jediná dcera ortodoxních židovských rodičů žijící v německém Frankfurtu nad Mohanem úplně nevnímala, ale záhy pocítila jeho drtivé dopady. V deseti letech ji maminka s babičkou přesvědčily o tom, že má nastoupit společně s dalšími židovskými dětmi do vlaku mířícího do Švýcarska. Ruth – tehdy se ještě jmenovala Karola Ruth Siegel – odmítala rodinu opustit, zafungoval až argument, že jedině tak se bude moci domů vrátit její otec, kterého nacisté odvedli po tzv. křišťálové noci.

Když švýcarské zařízení pro děti na konci války jako teenagerka opouštěla, nevěděla s jistotou, co se s její rodinou stalo. Zatímco se později dověděla, že otec zemřel v Osvětimi a prarodiče v Terezíně, u matky se datum, místo a okolnosti její smrti nepodařilo zjistit nikdy. Zamířila tedy za příbuzným, který jí zbyl, což byl strýc žijící v tehdejší Palestině. Přestože měřila pouhých 139 centimetrů, připojila se záhy po příjezdu do země k podzemní židovské vojenské organizaci Hagana, kde ji vycvičili v zacházení se zbraněmi nebo v házení granátů. A jak demonstrovala v dokumentárním filmu, který o ní vznikl v roce 2019, i v devadesáti letech dokázala poslepu sestavit odstřelovací pušku. Bojů se sice nikdy přímo nezúčastnila, v den dvacátých narozenin se stal kibuc, kde tehdy žila, terčem ostřelování a úlomky jedné střely jí zranily obě nohy a chvíli se zdálo, že přijde o obě chodidla.

Poslouchat paní Westheimer vyprávět o těchto zvratech jejího života – jako třeba v tříhodinovém rozhovoru pořízeném pro americkou Nadaci šoa – je mimořádný zážitek. Vypráví o nich s humorem a s ohromnou životní energií, která ji podle jejích slov hnala dopředu a jejíž zdrojem bylo odpovědností zatížené vědomí, že na rozdíl od ostatních přežila. Přestože jako malá dívka snila o dráze lékařky, výpadek ve vzdělání (Švýcaři dívky posílali výhradně do rodinné školy) jí dlouho studium znemožňoval. Nejprve pracovala jako učitelka ve školce, nakonec vystudovala psychologii na pařížské Sorbonně a následně díky zvláštnímu stipendiu pro přeživší holokaustu studovala na různých amerických univerzitách sociologii.

A právě v USA se odehrálo další dějství jejího pozoruhodného života. Z oboru psychologie ji původně – nikoli překvapivě vzhledem k její minulosti – zajímala problematika raného vývoje dětí a vlivu traumatických událostí. Díky práci v nevládní organizaci Planned Parenthood ovšem přesunula svůj zájem k sexu a objevila tak pro sebe „fascinující téma“. Kromě praktické terapeutické pomoci konkrétním pacientům a odborného výzkumu pomohla významně posunout americkou veřejnou debatu o sexualitě. Věcně a bez rozpaků otevírala v novinových textech, mnoha knihách a následně i rádiových a televizních pořadech nejrůznější témata – od ženského orgasmu přes předčasnou ejakulaci po sexuální fantazie, a to v době, kdy to naprosto nebylo zvykem. A už vůbec ne z úst drobné paní s perlami na krku a silným německým přízvukem. Později řekla deníku The New York Times, že schopnost mluvit o sexu otevřeně souvisí s jejím židovstvím: „Pro nás Židy totiž sex nebyl nikdy hříchem.“