Kontakt s mimozemským životem je nebezpečný na všech úrovních

Jste editorem několika knih o astrobiologii. Až objevíme mimozemský život, bude velmi odlišný od pozemského?

Myslím, že ano. Vše na Zemi je výsledkem jednoho biologického experimentu, který začal přibližně před čtyřmi miliardami let. Můžete vidět velký rozdíl mezi sporou houby a velrybou, je to ale pořád jedna a táž biologie. Pokud život vznikal za trochu jiných fyzikálních a chemických podmínek, může být založen na jiných molekulách ukládajících informace, jiných než pozemská DNA a RNA. Buňky mohou mít jinou strukturu a jinak budou vypadat i živočichové a rostliny přizpůsobené místním podmínkám. Čím pokročilejší formy života se vyvinou, tím méně je pravděpodobné, že se budou podobat těm našim.

Nespočívá hlavní riziko kontaktu s mimozemským životem v nákaze cizími patogeny? Nebo lze naopak očekávat, že mimozemské bakterie a viry budou natolik odlišné, že pozemský organismus nenapadnou?

Kontakt s mimozemským životem je v principu nebezpečný na všech úrovních. Můžeme se setkat s mikroorganismem, proti němuž nebudou mít lidé žádnou obranyschopnost a medicína žádný lék. Pokud jde o vyspělé inteligentní bytosti, Stephen Hawking opakovaně varoval, že bychom se neměli snažit o žádný kontakt, je to příliš nebezpečné. Neumíme cestovat vesmírem na velké vzdálenosti a naše formy komunikace jsou stále velmi primitivní, takže jakákoli civilizace, na niž narazíme, bude pravděpodobně mnohem vyspělejší a může mít potenciál – byť třeba ne úmysl – nás zničit.

 Vy jste ovšem členem poradního orgánu neziskové organizace METI, která o kontakt s mimozemšťany usiluje. Co tedy kolegům z METI radíte?

Většina její činnosti spočívá v uvažování o tom, jak by mohla zpráva pro mimozemšťany vypadat. Šimpanz má DNA z téměř 99 procent shodnou s člověkem, a přesto se s ním nedorozumíme. Jak tedy komunikovat s mimozemskou inteligencí, jakým způsobem využít matematiku, různé symboly? Skutečných experimentů podnikla METI málo a zprávy, které do vesmíru vyslala, směřovala na cíle vzdálené desítky tisíc světelných let. Což znamená, že zpráva dorazí k případnému příjemci za desítky tisíc roků. Rozhodně to není tak, že by vysílali k nejbližší hvězdě, kam zpráva dolétne za čtyři roky. Vědci z METI si uvědomují, že jsou jen neformálním sdružením astronomů, astrobiologů a dalších odborníků, že je nikdo ničím nepověřil, nepracují pro OSN. Je to pouhý vědecký experiment, nikoli pokus mluvit za lidstvo.

Rezavá planeta

Během uplynulých zhruba dvou desetiletí jsme objevili obrovské množství exoplanet, planet u jiných hvězd než Slunce. Co se o nich můžeme dozvědět během následujících dvaceti nebo třiceti let?

Našli jsme jich více než 5300. U většiny z nich známe hmotnost, velikost nebo obojí. Nemáme ale žádné informace o jejich atmosférách. Úkolem pro příštích deset let je tedy pomocí spektroskopie něco zjistit o atmosférách planet, které by mohly být obyvatelné. To je mnohem těžší než spočítat hmotnost, protože musíte potlačit světlo mateřské hvězdy, která může zářit miliardkrát jasněji než planeta. A identifikovat ve spektru záření známky přítomnosti plynů, které mohou svědčit o výskytu života. Přitom nevíme, jaký život vlastně hledáme. Založený na fotosyntéze, jako je ten náš? Nebo třeba život, který metabolizuje metan? (Kapalný metan, v podstatě zkapalnělý zemní plyn, například vytváří jezera a řeky na Titanu, měsíci Saturnu – pozn. red.)

Ale jaké látky by v ovzduší cizí planety indikovaly přítomnost života, přece víme.

Teoreticky ano: kyslík, metan, ozon, vodní pára a podobně. Za perfektní indikátor je pokládán kyslík; ten, který dýcháme, přece vytvořili před miliardami let mikrobi, takže když ho najdeme v atmosféře, musí na dané planetě být alespoň mikroskopický život. Geologové ale řeknou – moment, počkejte, a přijdou s modelem dynamické planety, která generuje velké množství volného kyslíku. Ačkoli je to velmi reaktivní plyn, který se rád rozpouští v mořské vodě, oxiduje povrchy, ztrácí se ve rzi a podobně, stále si lze představit planetu, která bude mít v ovzduší řekněme 10 procent kyslíku, aniž by na ní cokoli žilo.

Takže jistotu nebudeme mít nikdy?

Potřebujeme, aby těch indikátorů v ovzduší bylo více, a také zřejmě nebude stačit jedna slibná planeta. Teprve ve chvíli, kdy sadu indikátorů nalezneme třeba na patnácti planetách podobných Zemi, budeme moci říci – ano, jde o známky přítomnosti života. Nový vesmírný dalekohled Jamese Webba k takovému pátrání není vhodný, jeho návrh se rodil ještě před tím, než byly exoplanety objeveny. Prozkoumá jich pár a potrvá mu stovky hodin, než získá nepříliš kvalitní spektrum. Staví se ale několik pozemských dalekohledů, které jsou pro taková pozorování navrženy. Největší z nich, se zrcadlem o průměru 39 metrů, staví Evropa v Chile. Ten také bude pravděpodobně dokončen nejdříve a do konce desetiletí začneme ve velkém sbírat data. V delším časovém horizontu deseti či patnácti let se pak plánuje další vesmírný dalekohled, který bude umět odblokovat světlo hvězdy a ponechat jen odražené světlo přicházející od planety. Pokud skutečně vznikne, bude to nesmírně cenný přístroj pro výzkum planet podobných Zemi.