Kambodža v úzkých

6.01. Trhavým pohybem vypínám budík, mám pocit, že jsem teď usnula. Na jet lag většinou netrpím, v Kambodži si ale ani téměř po týdnu nemůžu na změnu času zvyknout. Ospale házím do batohu foťák a další elektroniku, kterou jsem nechávala přes noc nabít. „Spal jsi?“ ptám se kolegy Milana, když se potkáváme u recepce. „Mám pocit, že skoro vůbec,“ zívne. Objednávám tuk-tuk, roztomilou verzi taxíku, kterou v Asii potkáte. Přes aplikaci se mi z karty automaticky strhává 4400 rielů, dobrodružné smlouvání, jak si ho pamatuju ze Srí Lanky před pěti lety, se tu nekoná.

Přijíždíme před kancelář, kde máme domluvený sraz s našimi kambodžskými kolegy. Jedeme „do fieldu“. Pro mě je to poprvé, s nervózním úsměvem a nadšením nováčka tedy postávám u auta a čekám, až vyjedeme, zatímco se Milan přehrabuje v batohu. „Luci, já nemám vestu, můžeš mi zavolat tuk-tuk?“ Smějeme se. Naivně jsme si mysleli, že jsme i téměř bez spánku zvládli nic nezapomenout.

Ráno je doprava v Phnompenhu docela klidná, že se nikdo neřídí značkami ani semafory ale platí. Vyjíždíme z města, teplota venku postupně šplhá nad 30 °C, v autě řidič nastavuje o 13 méně. „Nevadilo by vám tu klimatizaci trošku zvednout?“ ptám se. „Jasně,“ odpovídá řidič a posouvá digitální ručičku teploměru v autě o půl stupně. Stavujeme se na snídani v místní restauraci. Moje představa ovesné kaše a cappuccina se rychle topí v horké pho polévce a kávě v plastovém kelímku, s brčkem a v igelitovém sáčku. Na otázku, proč se nápoje balí do plastu, když jíme uvnitř, kolegové odpoví, že se očekává, že si nápoj vezmeme s sebou.