Jestřábův deník

V naší zemi není lepší editor deníkové literatury než Jan Šulc. K vydání už připravil deníky Pavla Juráčka, Ivana Diviše, Jana Hanče, Jana Vladislava nebo v neposlední řadě Jana Zábrany, za což letos dostal spolu s majitelem Torstu Viktorem Stoilovem, kde většina „jeho“ titulů vychází, Literu za nakladatelský čin. Nyní ovšem přišla řada na Albatros a deníky Jaroslava Foglara (1907–1999). Proč zrovna autor dobrodružných knížek pro děti, který do řady uvedených velikánů nezapadá, může se ptát čtenář. Jednak zapadá – a hlavně k Foglarovi má Šulc možná nejblíž ze všech zmíněných.

S Jestřábem, jak se vedoucímu skautské Dvojky přezdívalo, se poznal v roce 1974. Šulcovi bylo devět, Foglarovi sedmašedesát. Šulc chtěl do jeho oddílu, který se po zrušení Skautu, respektive Junáku během normalizace přesunul pod křídla turistického oddílu TJ Praga. Foglar chlapce přesvědčil, aby si ještě rok počkal, a Šulc pak v oddíle zůstal až do roku 1979.

„Už byl velká osobnost, pro nás kluky legenda, obrovská autorita,“ vzpomínal Jan Šulc v polovině dubna, když představoval první díl Foglarových deníků. Nejvíc ho během příprav překvapilo, že z osobních záznamů se jeho guru jeví jako úplně jiný člověk. Jako muž plný pochybností a s mnoha problémy. Šulc jeho zápisy s nadsázkou přirovnává k deníku Karla Hynka Máchy. Také Foglar si psal sám pro sebe a deníky nikdy nechtěl vydat. V osmdesátých letech je dokonce chtěl spálit v Prokopském údolí.