Jak se kolonizuje Veletržní palác

Je úterý odpoledne, den po státním svátku a já stojím před pokladnou pražského Veletržního paláce. Za výstavu Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov platím 270 korun a vstupuji do osmdesát metrů dlouhé velké dvorany, zaplněné instalací jedné z mezinárodně nejuznávanějších českých výtvarnic. Koťátkové je čtyřicet a ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje limitům a rizikům českého vzdělávacího systému.

Dřív její instalace připomínaly jakési výchovné klecové chovy. Byly to sestavy ze školních židliček a lavic upravených do podoby znehybňujících aparátů jak z dystopického filmového světa Terryho Gilliama. I teď se v Národní galerii odhaluje komplikovaná konstrukce, která jako obvykle okamžitě zpřítomňuje dávné emoce.

Hlavou se mi honí, že když byly autorce tři roky, zrovna jsem dělal přijímačky na základní školu s rozšířenou výukou jazyků. Vstupní test zajišťující přesun do třetí třídy v úplně jiné škole na druhém konci města tehdy bohužel spočíval v přepisu textu o dívce, která se také jmenovala Eva. A já si zrovna nemohl vybavit, jak se rukou píše velké E. Vyřešil jsem to svérázně, v textu jsem prostě psal jenom „va“ a písmeno E jsem všude vynechal. Na výběrovou základku jsem se stejně dostal, vyhlédnutá třídní byla dobrá kamarádka mojí matky, a ačkoli jsem ještě nic nevěděl o klientelistickém systému socialistického školství, stal jsem se jako třeťák jeho součástí.

Dnes jsem na výstavě – jak už to tak v Národní galerii bývá – úplně sám. I když vlastně ne tak docela. Galerie na Moje tělo není ostrov zve také děti, tak s sebou beru sedmiletého kluka a devítiletou holku. Vítá nás kustodka, děti dostanou mapičky s popisem instalace a hned se dozvídáme, že výstava není zdaleka tak interaktivní, jak se mohlo zdát z propagačních fotografií. Expozice je plná lákavých převleků, většina z nich by z nás udělala něco mezi člověkem a rybou nebo jinou mořskou havětí. Kostýmy jsou ale k dispozici jen o sobotách, a to pouze najatým performerům a performerkám. Jinak se k nim tak jako k dalším exponátům mohou děti přiblížit jen na „třicet centimetrů“, jak kustodka zdůrazňuje. Kdyby to nepochopily, ve dvoraně jim to na mnoha místech připomínají výstražné obrysy nohou, za které už nesmějí vstoupit.