Je 9. prosince, pátek, a já už tady, v Los Cristianos, na jihu ostrova Tenerife, žiju tři měsíce. Bydlím tady obklopena prostředím plným dovolenkářů, kde je angličtina slyšet téměř tak často jako místní španělština. Přestože je pátek, škola dneska není. Teda vlastně je, neodpadla, ale nikomu se vzhledem k všelijakým svátkům v předešlých třech dnech (takzvaných días festivos) do školy v pátek ani v pondělí příliš nechce. Tak jsem se rozhodla dnes jít jen na poslední tři hodiny – hezky se vyspat a žádný spěch.
Když jsem v půl dvanácté vyšla z domu, byl už nejvyšší čas. Cestou jsem obdivovala hory, které máme na Tenerife opravdu všude – vysoké, strmé, kamenité, holé a suché, momentálně ozářené poledními slunečními paprsky. Asi bych také zmínila, že nebe bylo bez mráčku a teplota kolem 22 stupňů… Ale to je něco, co už po té době strávené tady zdaleka neocením tak jako dříve. Stejně jako můj dům dvě stě metrů od pláže je to něco, na co si po pár týdnech člověk zcela zvykne.
Do školy jsem dorazila trochu pozdě, ale nikdo se příliš neptal. Potom co jsem se prokázala svým českým občanským průkazem, který tu většinou trochu zarazí, jsem byla přes vysoké železné mříže, které obepínají celý pozemek školy, vpuštěna dovnitř.
Když jsem vešla do třídy, překvapilo mě, že nás dorazilo dokonce deset, třetina třídy. Diana, naše třídní profesorka, zrovna opakovala téma rostlinných průduchů. Naše třída je přírodovědného zaměření a zrovna biologii bereme hodně podrobně. Blíží se konec trimestru a příští týden bude hodně testů.
Atmosféra ve třídě byla dnes o dost klidnější, třídou se neozýval onen mumraj hlasů, který je tu zvykem a na některých hodinách se stává tak hlasitým, že ani vyučovat nelze, protože, prostě a jednoduše, učitele nikdo neslyší.
Já už si ale pomalu zvykám a cítím se být víc součástí. Většině už rozumím (ač jsem přijela jen se slabými základy španělštiny) a mé vyjadřovací schopnosti se taky každým dnem zlepšují. Vím, že si zde ale nesmím zvykat příliš, protože můj návrat do Prahy a tím pádem i do lavic pražského gymnázia, jehož jsem pořád studentkou, se každým dnem blíží. A představa, že bych i v Česku pokračovala v místních návycích – profesorům tykala a dohadovala se s nimi stylem a tónem, jaký tu pozoruji u svých „compañeros de clase“ –, je opravdu trochu šílená.
Další hodina byla „Tutoría“, což je, jak jsem pochopila, ekvivalent české třídnické hodiny. Diana mluvila o tom, jak řešit konflikty. Téma vzhledem ke španělské nátuře docela úsměvné, říkala jsem si.
Po obědě (o třetí, jsme přece ve Španělsku) jsem šla na chvíli do bazénu, který patří ke komunitě bytů, kde s mojí hostitelskou mamkou bydlíme, pak na pláž a do místní knihovny, jednoho z mála míst, kde tu lze načerpat trochu studentské atmosféry. Hlavně na jihu Tenerife je krajina plná hotelů a levného turismu, ve kterém pracuje naprostá většina lidí. A to je třeba podotknout, že je to ten lepší případ, nezaměstnanost je zde opravdu vysoká.
Večer mě čeká koncert, půjdu s Marinou, jednou z kamarádek, co jsem si tu našla. Příliš velká očekávání nemám, ale aspoň něco. Kultura mi tu hodně chybí a včera, když byli moji kamarádi v pražském Divadle Archa na koncertě českého WWW Neurobeat, mě trochu píchalo u srdce. Na Tenerife toho pro mladé lidi, kteří často raději odcházejí na pevninu, příliš bohužel není. A já si kladu otázku, jak to tu bude vypadat, až se sem za pár let vrátím na dovolenou znovu navštívit svoji hostitelskou mamku a zavzpomínat na dobu, kterou jsem tady strávila.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
