Je rok 2002. Pohybuji se ve své kanceláři v Rio de Janeiru a sleduji, jak místní debatují o politice. Je to čas velkého rozvoje Brazílie, ale zároveň období, kdy nám místní gangy zakazují vycházet na ulici.
„Je to komunista,“ zvýšeným hlasem s lehkou naléhavostí vstupuji do debaty o prezidentských volbách, které se konají za týden. „No a co,“ říká mi naše asistentka Cristina. „Navíc, Lula je odborář, socialista, spíš sociální demokrat teď už,“ pokračuje.
Kroutím hlavou a dumám o svojí pravdě a o zkušenostech s nejblbějším společenským systémem na světě, které bych měl přece těm lidem předat. Evidentně o to nestojí.
Lula už dvakrát v předchozích volbách vyhrál první kolo, ale ve druhém se proti němu všichni spikli, a tak pokaždé prohrál. Čeká ho tedy třetí příležitost. Chlápek, kterému v mládí stroj v továrně na předměstí São Paula rozdrtil ruku a přišel o malíček, je miláčkem chudáků a zdrojem nervozity bohatých. I mojí nervozity. Co když se země, do které jsem se přestěhoval, promění v horší verzi Kuby?
Lula vyhrál, nic takového se nestalo, země se rychle rozvíjela, brazilská měna najednou začala něco znamenat, v zemi se pořádaly olympijské hry a na silnicích brazilského státu Bahia se přestávaly objevovat cedule „Máme hlad“, které držely malé děti s nafouklými břichy.
Je rok 2022. Lula se vrací z vězení, kde se ocitl po dvou prezidentských funkčních obdobích na dva roky za korupci, a ohlašuje svoji další prezidentskou kandidaturu. Známí z kanceláře se na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
