Vozit Gotťáka, voe

Jedna z nejlepších věcí, co tu zatím o normalizaci vznikly. To nejhorší, co tu zatím o normalizaci vzniklo. Takhle to nebylo, takhle si to nepamatuji. Zhruba takto lze parafrázovat škálu reakcí na seriál Volha, který vjel minulý týden prvním dílem na obrazovky České televize. Volně adaptovaný scénář podle knihy Karla Hynie, dlouholetého produkčního Československé televize, vypráví příběh hulváta, záletníka, bytostného oportunisty a fotbalového fanouška Standy Pekárka (Kryštof Hádek), šoféra jezdícího pro zmíněnou socialistickou instituci od začátku sedmdesátých let do pádu komunismu, který se hlavně chce mít dobře. A nezáleží na tom, jestli k tomu vede cesta přes spolupráci se Státní bezpečností.

Volha tak vynesla do popředí téma, jak a co přesně vyprávět o normalizaci. O onom Havlově bezčasí, nehezké době, kde v obecné představě usnula morálka. Zároveň jsou sedmdesátá a osmdesátá léta pro nemalou část národa pořád proklatě blízko a zdá se, že si s nimi jako společnost stále nevíme rady. „Normalizace má jeden zásadní problém,“ říká historik Michal Stehlík, „komunismus skončí, ale zároveň pokračuje, společnost se nevyměnila v devadesátých letech. Žila dál s návyky a návaznostmi, s nevyměněnými elitami. Nenastal jasný střih.“ Zatímco druhá světová válka nebo srpen 1968 už jsou takzvaně vyřešené, normalizace s sebou stále nese spor o to, jací jsme tedy vlastně byli. Jiná věc ale je, jestli je takové tápání vlastně problém.

Žádné dilema

Pokud by se hledal podtitul Volhy, mohl by znít „Vyprávěj, jak se za normalizace souložilo, podvádělo a kradlo“. Volha přináší na tuzemské televizní obrazovky poměrně ojedinělý přístup totální negativity bez morální úlevy. Tvůrci v čele s režisérem Janem Pachlem (Gangster Ka) vypíchli jeden z klasických normalizačních narativů o amorálnosti, vyhroceném individualismu a fixlování, doprovázený neprofesionalitou typu „nějak se dohodneme, však si rozumíme“. A i to může být jedním z důvodů kritických výtek.