Na tohle si nezvykneš

Něco mě pleská přes obličej, kolem je ještě tma. Nějakou chvíli mi dochází, že je to stan a že nestanuju leckde ‒ stanuju na Antarktidě. A že se mi to fakt nezdá. Takže máme vichřici. Hodinka pobíhání, pokřikování, zabezpečování tábora, pak zatlačit špunty do uší a máme tu ráno ‒ jako malované! Je jasno a obzor lemují namodralé ledovce. Že by se mi ta noc přece jen zdála?

Pěkné počasí je na Jižních Shetlandách vzácné. Léto v největším rozpuku znamená, že je věčně jako o Dušičkách. Takže instant kaše, instant kafe a vzhůru do terénu, čas je tady drahý – obzvlášť ten slunečný. S kolegou stoupáme suťovým svahem na nedaleký kopec. Stavíme tam meteorologickou staničku. Instalace z trubek a drátů působí v pusté krajině jako marsovské vozítko, ke kterému právě dorazil servis. Výčet veličin, které dokáže měřit, by vydal na pár řádků. Jako první dnes kontroluju naměřenou rychlost větru, abychom měli informace o počasí aspoň zpětně. Anemometr hlásí, že noční vichřice se po táboře proháněla stovkou.

A nejen vítr se tu prohání vzduchem a komplikuje život. Chaluha! Chaluhy jsou krásní dravci, ale hlavně jsou nekonečně otravné. Svoji oblast brání nalétáváním, zastrašováním a krákáním. A kde teritorium jedné chaluhy končí, druhé začíná. Mávám rukama, křičím, syčím. A jestli to někdo vidí ‒ tak to celé chápe.