My, Stalinovi pohůnci

Třetí dubnový den uplynulo pětasedmdesát let od okamžiku, který bez nadsázky změnil evropské dějiny a zásadně ovlivnil také ty české. V dubnu 1948 přijal americký Kongres plán ministra zahraničí George C. Marshalla, kterým chtěl pomoci válkou zničené Evropě a v rámci něhož následně přes Atlantik putovaly tisíce tun potravin, stroje či uhlí za celkem 13 miliard dolarů. Devadesát procent pomoci tvořily dary, zbylých deset pak půjčky. 

Marshallova vize byla namířena také směrem k Sovětskému svazu a zemím spadajícím po válce do sovětské sféry vlivu, byť se má za to, že šlo o nabídku spíše symbolicky míněnou. „Zprávy o záměru Američanů ekonomicky podpořit zdevastovanou Evropu vyvolaly v Československu – stejně jako po celém světě – pozitivní odezvu, přestože zpočátku nebyly o plánu téměř žádné bližší informace. A to jak ze strany ekonomických expertů, tak většiny politické reprezentace,“ napsal Respekt v červnu 2017 v textu My, Stalinovi pohůnci. Československo sice nebylo tolik zdevastované dlouhým konfliktem a z větší části znárodněný průmysl fungoval téměř v předválečném rozsahu, přesto i místní ekonomiku sužovala řada problémů, hlavně nedostatek kvalitních surovin nebo sucho a následná neúroda obilí. 

Pozvánku na konferenci v Paříži, kde se dojednávaly detaily plánu, přijala také československá vláda v čele s komunistickým premiérem Klementem Gottwaldem, ačkoli některým ministrům se rozhodnutí nelíbilo. „Nějakou dobu se zdálo, že bude skutečně možná vysněná ,třetí cesta‘ řady československých politiků, v níž bude země dál úzce ekonomicky provázaná se Západem a zároveň blízkým politickým spojencem Sovětského svazu. Z americké, potažmo západní perspektivy byl československý souhlas vykládán jako známka toho, že ne všechny východní státy jsou sevřené v tuhém Stalinově náručí,“ popisuje text přetrvávající benešovský sen o „mostu“ mezi Západem a Východem, hned ale následuje vystřízlivění. „Jenže v pevném sevření už českoslovenští politici de facto dávno byli.“