Co tu ještě dává smysl

Hlavou mi víří pocity bezvýchodnosti z pomyšlení na válku na Ukrajině, děs z toho, kam nás zavede vývoj umělé superinteligence, a k tomu ještě úzkost vyvolaná postupující klimatickou krizí, vymíráním živočišných druhů a zamořením planety toxickými látkami. Přitom však upírám zrak na roční dítě dřepící na blátivé lesní cestě, které se náruživě rýpe klacíkem v hlíně. Moje dítě. Dítě dokonale zaujaté činností a světem, v němž – na rozdíl ode mě – vidí absolutní smysl.

Poslední týdny se mi tento obraz často vrací. Nevím, co dělat, aby moje děti jednou žily v hezkém a bezpečném světě s vyhlídkami na – pokud možno světlou – budoucnost. Chybí mi to pevné, až obsedantní přesvědčení, které si živě vybavuji u svých rodičů: že svět je skvělé místo, které s otevřenou náručí čeká, až projevíme svůj talent. A že kdo na sobě pracuje, bude se mít dobře.

Nejsem sama, to je evidentní. V únoru 2019 jsem udělala rozhovor s psychoterapeutkou Zdeňkou Voštovou. Byl to jeden z vůbec prvních příspěvků do českého veřejného prostoru, kde se hovořilo o environmentálním žalu – a o tom, že lidé, kteří jím trpí, narážejí na nepochopení. Už minimálně půl století lidstvo rozumí dynamice změn klimatu, přesto si stále přihříváme pod kotlem. Navíc vychází stále více najevo, že fosilní korporace celá desetiletí věděly, co způsobují – mnohdy prý lépe než akademická pracoviště  –, přesto v tom pokračovaly a navíc to tajily. Jsem naštvaná. Těžko se divit zoufalým lidem, kteří se přilepují k silnicím nebo obrazům v galeriích.