Dělníci kultury

Román Petra Stančíka Pravomil. Ohlušující promlčení se předloni stal tak trochu obětí covidu. O knize se moc nemluvilo, řešily se důležitější věci než v hyperbolické nadsázce napsaný životní příběh plukovníka Pravomila Raichla, politického vězně, který chtěl před jednadvaceti lety zastřelit komunistického prokurátora Karla Vaše, ale během závěrečných příprav podlehl infarktu. Teď by se o knížce mluvit mohlo, protože ji čerstvě adaptovalo pražské Divadlo v Dlouhé pod titulem Pravomil.

Loni touto dobou dávalo divadlo první reprízy Konce rudého člověka, ze kterého se nakonec vyklubala divadelní inscenace roku. Pravomil zřejmě takové mety nedosáhne, soudím ale, že bude neméně populární. Stančíkův román totiž dostal do ruky Tomáš Dianiška, jemuž je nadsázka vlastní. Z knihy si pochopitelně vybral ústřední realistické pasáže, které diváky provedou turbulentním osudem „hrdiny z masa a kostí, kterého si zasloužíme, abychom mohli aspoň některé pojmy zase říkat s velkým písmenem na začátku“. Ale do inscenace zařadil i Stančíkovy fantastické fabulace, jako když Raichla s Vašem v gulagu zachrání před popravou Rusy zmrzlý mamut.

Dianiška tyto pasáže zdůrazňuje divadelními gagy. Muklové se po scéně pohybují jako tučňáci a k tomu zaznívá komentář z přírodopisného dokumentu. Boj o život je symbolizován aukčním přihazováním. Na scéně hraje živá kapela, zazní tu spousta šlágrů a taky otázka ze seriálu Věřte, nevěřte, jestli diváky autoři kusu nevodí za nos. Dianiška hodně těží z již ověřené spolupráce se scénografkou Lenkou Hollou, díky níž může na malé ploše diváky okamžitě přenést tu na říční přívoz, tu na rumunskou hranici nebo do cely smrti.