Konec popíračů v Čechách

Dvacátý březen letošního roku je datem zveřejnění šesté souhrnné zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Zpráva shrnuje pro politiky i laickou veřejnost co nejsrozumitelnější formou současný stav vědeckého poznání o klimatické změně a možnostech lidstva, jak na ni reagovat, s výhledem až někam ke konci století. Možná je to i vhodná příležitost se zeptat, co se u nás změnilo od vydání předešlé zprávy v roce 2014.

Odpověď do značné míry závisí na tom, jak je člověk nastaven. Pesimista řekne, že se toho zas tak moc nezměnilo. Přes všechny řeči o nutnosti řešit klimatickou změnu se mnoho neudálo. Emise skleníkových plynů u nás klesají jen pomalu, jestli vůbec. A navíc se v posledních letech pozornost upnula na z krátkodobého hlediska akutnější problémy – covid-19 a ruskou agresi na Ukrajině. Optimista – a autor rovnou přiznává, že se za něj považuje – vidí stejnou situaci trochu jinak. Přesně podle rčení, že sklenici, kterou pesimista vidí jako poloprázdnou, on považuje za napůl plnou.

Změna, která se u nás za poslední desetiletí odehrála, možná ještě není příliš vidět, ale je o to významnější. Proběhla totiž v lidských hlavách, a není to jen zbožné přání, potvrzují ji i rozsáhlé průzkumy veřejného mínění. Před deseti lety jsme stále ještě byli v zajetí popíračské ideologie představované druhým českým prezidentem a podporované i jeho následovníkem. Tvrzení, že klimatická změna neexistuje nebo že se na ní významně nepodílí lidská činnost, se však stalo ve světle očividných faktů tak absurdním, že již prakticky zmizelo v propadlišti českých dějin. Symbolicky bylo dokonáno před pár dny, kdy nový prezident s realističtějším pohledem na věc převzal za přítomnosti svých dvou předchůdců úřad.