Přelomová dohoda má ochránit divočinu světových oceánů 

Monumentální vítězství ochrany oceánů. Takto vzletnými slovy označila Laura Meller z organizace Greenpeace novou globální dohodu o ochraně oceánů, kterou na půdě OSN po více než dvaceti letech sporů uzavřelo více než dvě stě států světa. Emocím se neubránila ani šéfka shromáždění, na němž k dohodě došlo: poté co se světoví delegáti v sobotu 4. března večer v New Yorku konečně dohodli na znění dohody, zvláštní zmocněnkyně pro světové oceány Rena Lee neudržela slzy. Když ale dáme dojetí na chvíli stranou: Co vlastně nová dohoda přináší a jakou má doopravdy šanci ochránit oceány, které někdy bývají označovány za poslední skutečnou divočinu na této planetě? 

Komentátoři se shodují, že jde o přelomový text, protože až dosud neexistovala žádná autorita, která by světové oceány chránila. Zatímco mořské pásmo nacházející se ve vzdálenosti do 200 námořních mil (370 kilometrů) od břehu vždy podléhá jurisdikci nejbližší přilehlé země, širé moře rozprostírající se za touto hranicí je z právního hlediska zemí nikoho. Na této obří ploše platí pouze několik dílčích smluv regulujících rybaření nebo dopravu. Ochranu rostlin a živočichů, kteří tu žijí – stejně jako mořského dna –, však dosud žádné mezinárodní dohody neřeší. „Dosavadní regulace lidské aktivity v těchto oblastech asi nejvíce připomínala Divoký západ,“ zhodnotila stávající úroveň ochrany oceánů Lisa Speer z nevládní ekologické organizace Natural Resources Defense Council v rozhovoru pro deník The New York Times.

Cílem dohody je vytvářet v oceánech přírodní rezervace podobné těm suchozemským, v nichž by platil například zákaz rybolovu a podmořské těžby. Zatímco dnes je takto označeno pouhé jedno procento mořské plochy, podle dohody podepsané v OSN má být do roku 2030 chráněno 30 procent všech oceánů. Kde budou rezervace vznikat, určí signatáři dohody a rozhodovat se bude hlasováním. To je podle ekologických expertů velmi důležitý aspekt dohody, pokud by totiž ke vzniku rezervace byl nutný souhlas všech, mohla by vznik chráněných vod zablokovat kvůli svým ekonomickým zájmům klidně i jenom jedna země. Další novinkou je, že pokud by nějaká země či firma chtěly provozovat v oceánech komerční aktivitu, jako je rybolov, doprava nebo třeba těžba, u této aktivity se bude povinně vyhodnocovat její dopad na životní prostředí. Schválený text dohody nyní budou ratifikovat jednotlivé státy.

I po dosažení shody na znění smlouvy zůstávají otazníky – například jak se bude postupovat v případě, že znění dohody se v nějakém konkrétním případě ocitne v konfliktu s nějakou už existující smlouvou. Nejkonfliktnějším bodem, kvůli kterému se jednání výrazně protáhlo a hrozil jeho krach, byla otázka, jak si státy rozdělí zisky z dosud neodhaleného bohatství, které se nachází na mořském dně. Jak uvádí časopis Nature, dno moře je jako „zlatý důl“, jenž ukrývá suroviny, které v budoucnu půjde využít například k výrobě léků. Z těchto surovin však zpravidla přednostně těží korporace velkých a bohatých zemí, které se k nim díky svým vyspělým výzkumným kapacitám dostanou mnohem dříve. Dohoda nakonec spornou věc vyřešila verdiktem, že o férovém rozdělení zisků ze surovin objevených na mořském dně má rozhodovat mezinárodní komise složená ze zástupců chudých i bohatých zemí.