Nokturno jedné Ph.D.

Mobil ukazuje 1.20. Po korektuře tří kapitol bakalářky jedné z našich studentek a přípravách na semináře jsem přišla na vysloveně pitomý nápad nahlédnout ještě rychle do zpráv. Uváznu hned u prvního článku: „Docentkou za 32 tisíc. Vyučující vysokých škol hrozí stávkou kvůli výdělkům.“ Shrnuje to, co je mi jako vyučující na katedře zaměřené na výuku jazyka důvěrně známé. Skutečnost, že mám jako zaměstnankyně filozofické fakulty na výplatní pásce podstatně méně než pedagožka, která vyučuje mou dceru v první třídě, neberu úkorně – naši paní učitelku hluboce obdivuji. To ovšem nic nemění na tom, že si toho platového nepoměru prostě nelze nevšimnout.

Pročítám diskusi pod článkem. „Pokud děláte práci, kterou nikdo nepotřebuje, tak nemůžete čekat, že budete za svou práci brát peníze. Jděte dělat něco užitečného.“ Píše Radek Sadílek. „Tihle filozofové jsou na těch fakultách za takovou částku především proto, že nic jiného dělat nemůžou/neumí. Samozřejmě ne všichni.“ Lukas Kubenka. „Tyhle VŠ fabriky na náplně do neziskovek, pokud budou zredukovány o dvě třetiny, tak budu stávkovat s nimi, ať mají třeba dvakrát takový plat.“ Drahoslav Dvořák. Atd. atd.

Zdravě se nakrknu. Možná proto, že je tak pozdě, mě ale cholerický záchvat brzy přechází. Co když má třeba Lukas pravdu? Proč vlastně za ty peníze na fakultě zůstávám? Patřím do kategorie „nic jiného dělat nemůžou“, nebo „samozřejmě ne všichni“? Obvykle se nad takovými otázkami hluboce nezamýšlím, protože a) mě má práce poměrně baví; b) s penězi nějak vycházíme (jen na okraj: nejvyšší příjem z rodiny mám já, „neživí“ mě partner); c) myslím, že to, co dělám, umím dobře a mám k tomu vzdělání. O výši svého platu začínám většinou vážně uvažovat až ve chvíli, kdy se nad ní pozastaví někdo z našich neakademických přátel. Má laxnost je dána možná tím, že máme jen jedno dítě, byt ve vlastnictví, neživíme auto a – to je hlavní – jsme víceméně zdraví a spokojení. Kdybychom měli děti dvě a žili v nájmu, doporučil by mi Radek Sadílek, ať jdu dělat něco užitečného.

V 1.45 se na chvíli poctivě zamyslím a zauvažuji, jak užitečné je vlastně to, co dělám. Učím mladé lidi němčinu. Překládat, tlumočit, uvědomovat si průšvihy, které lze chybným překladem, tlumočením nebo nedostatečnou korekturou automatického překladače způsobit. Doba přípravy na obměňující se semináře násobně převyšuje dobu samotné výuky. Pak jim opravuji bakalářské a magisterské práce, které píšou v němčině. Hodně se přitom naučí, ale je to v podstatě neplacená práce korektorky, kterou vykonávám po nocích. No a pak „dělám vědu“ – píšu články, recenze a občas i knížku o tom, čím se zabývám. To dělám většinou mimo pracovní dobu. Je to „něco užitečného“? Nevím, snad ano. (I když často sama kroutím hlavou nad podivnou a zmatečně nastavenou soutěží o body, které akademici za své snažení sbírají.) A není humanitně zaměřených oborů a podoborů prostě moc? Nevím, možná ano. Jenže – kdo a na základě čeho by měl při stávajícím financování vysokých škol rozhodnout, která z humanitně zaměřených vysokých škol je ta exkluzivní, kde by vyvolení šťastlivci měli pobírat cca 60 000, jak navrhuje pan Drahoslav?