Morálka, toť relativní věc. Nebo ne?

Debata mezi morálními univerzalisty a morálními relativisty se vede po celá staletí. Vědci z Oxfordského institutu kognitivní a evoluční antropologie analyzovali etnografické záznamy o morálce z celkem 60 společenských skupin z celého světa, aby se dobrali odpovědi na otázku, zda lidé, kteří čelí obdobným sociálním problémům, sdílejí i morální pravidla, která jim pomáhají v jejich řešení, tedy zda v nich lze najít jakási univerzální vodítka.

Ve všech zkoumaných skupinách pak vědci shledali sedm stejných morálních principů: pomáhej své rodině, pomáhej své skupině, buď statečný, oplácej laskavost, podřizuj se autoritám, spravedlivě se děl o zdroje a respektuj cizí majetek. Těchto sedm kooperativních modelů chování je ve všech zkoumaných společnostech považováno za dobré – a naopak se nenašla žádná skupina, ve které by bylo toto chování považováno za špatné, i když ne ve všech byla těmto principům připisována stejná priorita. Tyto morální modely se pak stejně často vyskytovaly napříč kontinenty, nebyly nějakou výsadní doménou Západu či jiného regionu. Všude se lidé drží stejného mravního kodexu – že je žádoucí spolupracovat a usilovat o společné dobro.

Vědci ověřovali tezi, že se morálka vyvinula za účelem podpory spolupráce, je to tedy evoluční nástroj pro život ve skupinách. Tato teze vysvětluje princip příbuzenské selekce, proč cítíme jako povinnost ctít péči o rodinu a proč se nám příčí incest. Loajalita ke skupině pak vysvětluje, proč vytváříme skupiny a koalice (v množství je síla i bezpečí) – a proč si tedy ceníme jednoty, solidarity a loajality. Princip reciprocity laskavosti zdůvodňuje, proč důvěřujeme druhým, oplácíme jim dobrodiní, cítíme vinu a vděčnost, napravujeme škody a odpouštíme. A v řešení konfliktů se uplatní zdánlivě nesmyslné projevy statečnosti a štědrosti, ochota podřídit se autoritám, spravedlivé dělení zdrojů i respektování cizího majetku.