Je mi padesát, cítím se na pětatřicet

O minulém Dni díkůvzdání jsem se zeptala maminky, kolik si představuje, že jí je let. Nezaváhala, ani nemrkla, dokonce ani nepožádala, abych otázku zopakovala, což by bylo jenom přirozené vzhledem k tomu, jak nešikovně jsem ji formulovala a jak byla zvláštní. Seděli jsme u bratra v jídelně a prostírali stůl. Máma složila další ubrousek. „Pětačtyřicet,“ odpověděla. 

Je jí šestasedmdesát. 

Jak je vlastně možné, že tolik lidí při náhodném dotazu okamžitě intuitivně chápe tak vysoce abstraktní koncept, jakým je „subjektivní věk“? Když se nad celou věcí zamyslíte, je přece úplně bizarní. Většina z nás si o sobě rozhodně nemyslí, že je menší nebo naopak vyšší, než je tomu ve skutečnosti. Nemyslíme si ani, že máme menší uši nebo delší nos nebo kudrnatější vlasy. Většina z nás také ví, kde se naše těla nalézají v prostoru, psychologové této schopnosti říkají „propriocepce“. 

A přesto se zdá, že když se máme lokalizovat v čase, mají s tím mnozí z nás docela velký problém. Jeden známý, téměř šedesátník, mi nedávno vyprávěl, že když se podívá do zrcadla, není mu z vlastního vzhledu ani tak smutno, spíše se jím cítí zaskočený. „Jako by to byl nějaký omyl,“ zněla jeho přesná slova. (Podobný účinek mívají školní srazy. Rozhlížíte se po vrásčitých obličejích svých podsaditých spolužáků a ptáte se sami sebe, jak mohli tak šíleně snadno kapitulovat před zubem času. Pak uvidíte vlastní fotografie z téže akce a dojde vám to: Aha.) Propast mezi tím, jak jsme staří a jak staří se cítíme, se dá někdy měřit ve světelných letech – nebo alespoň v pořádné porci starých dobrých let pozemských.