Uklidit si ve vlastní hlavě

Nepotřebuji se ohýbat a měřit otisky stop nebo zkoumat nedopalek cigarety či ohnutí stébla. Stačí mi sedět pohodlně v křesle a přemýšlet.“ Autor těchto dvou vět je dodnes jedinou fiktivní postavou, jejíž nekrolog vyšel na titulní stránce deníku The New York Times. Detektiv Hercule Poirot přitom kdysi vstoupil do dějin literatury velmi nenápadně. Stalo se v roce 1920 na straně sedmnáct detektivky Záhada na zámku Styles spisovatelky Agathy Christie: „Setkal jsem se kdysi v Belgii s jedním mužem. Velmi slavným detektivem, který mě okouzlil. Byl to výjimečný malý chlapík. Říkával, že všechna dobrá detektivní práce je jen otázkou metody. Legrační chlápek, velký dandy, ale báječně chytrý.“ Christie jej uvede na scénu v závěsu za zmínkou o Sherlocku Holmesovi. O géniovi z Baker Street píše jako o fikci, zatímco její detektiv je skutečný. Od první chvíle je zřejmé, komu chtěla konkurovat a na jaké místo u svého detektiva pomýšlela. To se jí nakonec povedlo. Napříč třiceti knihami, dvěma divadelními hrami a desítkami krátkých povídek se z vysloužilého belgického policisty s hlavou jako vejce a mohutným knírem, který najde azyl v Anglii, kde brilantně vyšetřuje vraždy, stala jasně rozpoznatelná značka světové detektivky.

[image id=„200251978“ caption="Slavný knír čtyřikrát jinak… Peter Ustinov…