Třeba se za chvíli vrátíme 

Sofia musela opravdu rychle dospět. Patnáctiletá studentka střední školy, která sní o studiu medicíny, se postavila na vlastní nohy už před časem – před čtyřmi lety odešel za prací a lepším výdělkem do Spojených států její otec a dva roky poté ho do New Jersey na východním pobřeží země následovala Sofiina maminka. Až do středy žila Sofia se svojí o sedm let mladší sestrou a babičkou – a jak neopomene zdůraznit, také s rodinnou kočkou – v domku ve vesnici Chlopčyci na západním okraji Ukrajiny.

Po zprávě o napadení země, množících se informacích o postupujících ruských jednotkách a několika dálkových konzultacích s rodiči za oceánem babička s vnučkami sbalily nejnutnější věci do dvou velkých zelených kufrů a několika menších zavazadel a vydaly se na cestu. Bylo jasné, kam to bude – hranice s Polskem a přechod Medyka je od místa, kde donedávna bydlely, pár desítek kilometrů. K Medyce dorazily relativně hladce minulý čtvrtek navečer. Na místě ale čekala obrovská masa lidí, kteří se podobně jako ony pokoušeli dostat z válkou zasažené Ukrajiny do bezpečí na druhé straně.

V pátek po deváté hodině ranní Sofia tvrdě spí na nepříliš pohodlně vypadající kovové sedačce určené za normálních okolností pro krátké čekání na vlak, s pravou rukou ochranitelsky ovinutou kolem sestřiných ramen, s babičkou po druhém boku, kufry zasunuté pod nohama. Průchod hranicí a následná cesta od přechodu sem, do…