Po silnici M12 do bezpečí

Záporoží rozděluje obrovitá řeka Dněpr a podél ní se městem táhne široká centrální ulice, dlouhá přes deset kilometrů. V noci, kdy Rusko vpadlo na Ukrajinu, byla liduprázdná. Jasně osvícená lampami a výlohami obchodů a bank, ale bez jediného živáčka. Když jí projíždělo naše auto, byl v ní jen naprostý klid a mrazivý předjarní vzduch.

V hotelu, kde jsme se ubytovali, skoro nikdo nebyl, průmyslové velkoměsto Záporoží láká turisty spíš v létě. Ani my jsme se tu nechtěli dlouho zdržet, plán byl pokračovat v pět ráno dál do Mariupolu, strategického přístavu u Azovského moře, o kterém se v posledních týdnech stále častěji spekulovalo, že právě on by se coby brána na cestě k už okupovanému Krymu mohl stát jedním z hlavních cílů ruské invaze. Krátký spánek byl nakonec ještě kratší, než jsme mysleli.

Kolem jedné v noci nás probudily SMS od našich zdrojů z mezinárodní bezpečnostní komunity, že pro den D si ruský vůdce Vladimir Putin vybral tuhle noc. Stále šlo sice o spekulace, ale zněly temněji než kdy dříve. Hrozbu bezprostředního útoku poprvé potvrdil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který akutní riziko dosud spíše odmítal. Změna postoje byla varovná.

Do toho se začaly na Twitteru objevovat zvěsti, že invaze by mohla začít mezi třetí a čtvrtou ráno, naskakovala tu i konkrétní místa. Jít spát zkrátka nešlo, zvlášť když ještě ukrajinské úřady zveřejnily, že na několik letišť vojáci narychlo rozestavěli nákladní automobily a další techniku, aby na nich nemohli Rusové provést výsadek – jedno z nich bylo to v Záporoží, jen pár kilometrů od nás. Mělo odsud odletět několik turistických letů, teď už to nešlo.

Kolem čtvrté se černé vize naplnily a velká ukrajinská města, jako metropole Kyjev, Mariupol nebo Dnipro, se dostala pod raketovou palbu Rusů. V půl šesté zaduněly exploze i v Záporoží. Cesta do Mariupolu padla, přístup do tamní oblasti armáda uzavřela. Stejně jako jinde i v Záporoží začala část lidí v touze uniknout ostřelování narychlo zoufale hledat místa v autech odjíždějících pryč. Měli jsme volno, takže jsme dva neplánované pasažéry přibrali i my.

Vypnout plyn a zavolat rodině

Pár minut po druhém výbuchu vybíhá překladatel Ilja Bej ze svého domu nedaleko hlavní záporožské třídy. Známe se z minulosti, původně jsme byli domluveni, že si dáme ve městě kávu, probereme život s ruskou hrozbou za zády, teď je ale vše jinak. „Musím odsud odjet, začíná to tu být příliš nebezpečné,“ říká nám Ilja před svým domem. Za okny jeho činžáku je vidět v řadě bytů shon: někdo se obléká do vojenské uniformy, jde o dobrovolníky, kteří se měsíce cvičili na boj a teď chtějí pomoci své armádě.

Další jako Ilja rychle balí nezbytné věci, v jeho případě to trvalo jen chvilku, věděl, co si vzít, protože tuhle eventualitu se svojí ženou Viktorií opakovaně předtím rozebírali. Boj proti nepříteli u něj nepřipadal v úvahu, kvůli úrazu hlavy a nebezpečí oslepnutí má takzvanou bílou knížku, v armádě by stejně nebyl nijak platný.