Kudy na Putina

Jedna věc byla jasná od chvíle, kdy se u hranic s Ukrajinou začaly vloni v listopadu hromadit ruské jednotky: Západ Ukrajině nepomůže přímo vojensky, vojáci Severoatlantické aliance nezaujmou pozice na Ukrajině, Západ nebude v zemi, která není členem NATO, riskovat přímou konfrontaci s jaderným Ruskem. Bez vyvažování ruské hrozby silou pak Spojeným státům a Evropě zbyla jejich obvyklá zbraň – hrozba zdrcujících ekonomických sankcí. Sankce měly zjevně hrát především odstrašující roli, jejich cílem bylo přesměrovat Putinovy úvahy, změnit jeho kalkul a odradit jej od invaze. Když k ní však přece jenom došlo, nastal čas ekonomické nástroje použít. Jak se to dařilo? 

Opatření přijímaná v prvních dnech po zahájení invaze naznačovala, že k těm nejdrtivějším restrikcím Západ zatím přistoupit nechce. Americký prezident na tiskové konferenci nečekaně upřímně uvedl, že nelze očekávat, že by sankce Rusko odradily od současného válčení, jejich cílem ale má být dlouhodobé oslabení ruské ekonomiky. Jak však poukazují kritici, sankce zatím nepostihují páteř ruské ekonomiky, tedy prodej ropy a plynu.

Za minulý týden sice jak USA, tak EU stihly vyhlásit již dva balíky sankcí, ten první – v reakci na uznání nezávislosti separatistických republik Kremlem – ale obsahoval pouze relativně úzce cílená omezení několika ruských bank. S rozsáhlejšími opatřeními pak Západ vyčkal do chvíle, kdy se ruské tanky převalily za hranice už okupovaných enkláv dál dovnitř…