Je to proklatě blízko

Poslední únorový čtvrtek dopoledne je před budovou ruské ambasády v pražských Dejvicích živo. Od rána sem přicházejí lidé, aby dali najevo nesouhlas s ruským útokem proti Ukrajině. Projíždějící auta je podporují troubením. Jedním z prvních byl na místě student ČVUT Andrej Jermakov. Zatímco většina Pražanů se šokující novinu o ranní invazi dozvěděla až poté, co si ráno otevřeli zpravodajský server nebo pustili televizi, Jermakova probudila už v sedm ráno zpráva od matky žijící v Kyjevě – jako ostatně mnoho z celkem dvou set tisíc Ukrajinců usazených v Česku. „Psala mi, že je bombardují. Nemohl jsem tomu uvěřit, myslel jsem do poslední chvíle, že to bude jen mediální válka,“ říká evidentně otřesený hubený dlouhovlasý mladík.

Jako první emoce Jermakova přepadl strach o rodinu. Matce a dvěma sestrám nabídl, ať hned přijedou za ním do Prahy, odpověděly mu ale, že silnice z města jsou ucpané a že vláda vyzvala občany, aby kvůli bezpečí zůstali doma. Později mu matka poslala fotografii pořízenou ze střechy paneláku, kde rodina žije, na níž bylo v dálce vidět černý kouř stoupající z letiště po zásahu ruské rakety. Ovládl ho vztek. „Měl jsem hroznou chuť jít sem a něco tady zničit. Z toho bych měl ale problémy, tak jsme s přítelkyní Annou vyrobili transparenty a donesli je sem,“ říká Jermakov a ukazuje na papírové plachty s nápisy jako „Nechceme válku“, „Není nám to jedno“ nebo „Bůh zlo potrestá“. Anna je původem z Ruska, ale útok na Ukrajinu i Putinovu autokratickou politiku také…