Dopisy

Pozor, hodný pes

Respekt 8/2022

Chtěl bych nabídnout pohled druhé strany – tzv. hysterického rodiče. Mladší syn miluje zvířata a zvířata milují jeho. Když mu byly zhruba čtyři roky, tak se jeden hodný, ale moc velký pes rozhodl, že se s ním bude kamarádit, a skočil na něj. Celkem nic se nestalo, ale syn si z tohoto zážitku odnesl trauma, které zpracovával ještě dlouho. Když viděl většího psa, tak se schovával. Když ho nějaký překvapil nečekaně, tak se vylekal a plakal. Od nic netušících páníčků a paniček jsem mnohokrát slyšel příběh o hodném psovi, který přece nic nedělá.

Příklad druhý: Manželka rekreačně běhá a zkušeností s hodnými psy a jejich majiteli má také hodně. Každý běžec vám potvrdí, že když se mu pod nohy nečekaně připlete pes jakékoli velikosti, může to znamenat konec nejen tohoto běhu, ale i běhání jako takového.

Z tohoto pohledu mi dává smysl vymezit v Praze oblasti, kde si mohou psi užívat své svobody a naopak kde volně pobíhat nemohou. Problém vidím zaprvé v tom, jaká bude ochota pejskařů tato pravidla respektovat. Zadruhé, jak bude jejich dodržování hlídáno a vymáháno.

Vratislav Kašpar 

Co se stalo s americkým konzervatismem

Respekt 7/2022

Chtěl bych Respektu poděkovat za čtenářský zážitek, kterým pro mě byl článek Davida Brookse o konzervatismu. Opravdu málokdy se poštěstí přečíst si text, který je tak zajímavý a myšlenkově inspirativní. Zejména lze ocenit, že autor se snaží vyváženě pojmenovat nejen vlastní východiska konzervatismu a jeho vymezení se proti „inženýrům“ plánujícím pro druhé tragické „světlé zítřky“, ale že se nevyhýbá ani kritice do vlastních řad. Poučeně tak ukazuje, jak politováníhodnou karikaturou původního konzervatismu „trumpismus“ vlastně je a jak je smutné, že je v nynější kulturní válce mnohými za „současný konzervatismus“ zaměňován. Ovšem zjevně jen právě těmi, pro něž je pochod pod praporem a za vyvoleným vůdcem v jejich frustraci a nejistotě důležitější než dobře čitelné pokleslé poselství, které tento zvěstuje. Kolosálním problémem ovšem je, že oni už číst neumí či ještě hůře nechtějí. Rozbil by se jim totiž celý ten jejich pracně uplácaný svět „jakýchsi jistot“, což ovšem bohužel beze zbytku platí pro kmenově a sektářsky zabedněnou mentalitu obou stran tohoto konfliktu.

Radim Seltenreich

Dělníci kultury

Respekt 6/2022

Jan H. Vitvar ve své glose nazvané Dělníci kultury popisuje vizionářský charakter díla Krištofa Kintery Plumbař, které podle něj odráží touhu po izolaci ve světě čím dál zahlcenějším signály. Aktuálně probíhající diskuse o neuskutečněné zápůjčce Plumbaře na výstavu Heroin Crystal v Galerii hlavního města Prahy až absurdním způsobem ilustruje potřebu některých kritiků umění a výtvarníků izolovat se v bezpečném bunkru krystalicky čistého umění, opevněného proti signálům společenského, morálního a jiného balastu. V debatě o oprávněnosti rozhodnutí šéfky galerie Magdaleny Juříkové nezačlenit Plumbaře do výstavy jde o dvě zdánlivě jednoduché otázky. První vyjádřili vcelku trefně studenti Fakulty výtvarných umění VUT v Brně na první vernisáži v galerii Telegraph, kterou v Olomouci vybudoval Robert Runták, „skutečně kontroverzní postava na scéně“ (slovy Jana H. Vitvara). Dlouholetého ředitele přerovského exekučního úřadu studentky a studenti nemile překvapili transparenty s nápisy „Špinavý prachy za obraz neschováš“. Tedy přeformulováno do věty tázací: Lze schovat špinavý prachy za obraz? Pro pana Runtáka nepříjemnou skutečnost, že špinavé peníze zpod obrazu neposlušně vyčuhují, dokládají opatrné atributy jako „kontroverzní“, „problematický“ apod., kterými ho častují méně konfliktní komentátoři dění. V probíhající debatě se řeší ovšem spíše navazující druhá otázka: Jak moc lze za pochybný morální status majitele trestat výtvarníka či samotné výtvarné dílo (slovy Kintery)? Uklidňující pro kritiky rozhodnutí Juříkové může být skutečnost, že Plumbaři, který se stal jakýmsi katalyzátorem v emočně nabité diskusi o artwashingu, rozhodnutí Juříkové nijak zvlášť neuškodilo – širší kulturně orientovaná veřejnost ho má teď v povědomí intenzivněji, než kdyby byl do výstavy zařazen. Zároveň je veřejnost lépe informovaná o tom, kdo je vlastníkem Plumbaře a proč mají někteří lidé s tímto člověkem problém. Pro veřejnost a výtvarníka/dílo je to jakási podivná win-win situace. Méně již pro „kontroverzní postavu na scéně“. A že Magdalena Juříková pracovala pro Vladimíra Železného? Naprosto souhlasím s panem Vitvarem, že to nebylo zrovna šťastné rozhodnutí. Každý se však může poučit a příště učinit rozhodnutí správné…

Marie Krappmann, katedra germanistiky, FF UP, Olomouc

O tchyních

Respekt 6/2022

Vážená paní Vařáková, po přečtení vašeho příspěvku v jazykovém koutku na téma tchyně jsem se konečně odhodlala vám napsat.

Děkuji mnohokrát za tento i jiné příspěvky, přiznávám, že vaše rubrika je první, kterou si v novém čísle Respektu otevřu, protože se vždy pobavím a zároveň dozvím něco nového, a hlavně – mám absolutní jistotu, že po vašem příspěvku budu mít vždy dobrou náladu. Občas se o vašich příspěvcích zmíním i před svými pubertálními syny (například mít kliku) a představte si, zaujmou i je. Ještě jednou moc díky za vaši práci a ať se vám daří!

Pavla Havelková

Mnichov 1938

Respekt 5/2022

Nový film hledající netradiční interpretace Mnichova jsem zatím neviděl. Pregnantní editorial mi však připomněl zážitek z roku 2008, kdy jsem měl jako úředník Kanceláře Senátu na starosti přípravu parlamentní dimenze prvního českého předsednictví v Radě EU. V jejím rámci do Prahy tehdy zavítal lord Grenfell, předseda evropského výboru britské Sněmovny lordů, legenda ostrovní evropské politiky – tehdy sedmdesátník dojíždějící za povinnostmi ve Westminsteru ze svého pařížského sídla – a jinak vskutku renesanční osobnost. Setkali jsme se vícekrát, ale do paměti se mi vrylo, jak s pohnutím absolvoval prohlídku Zeleného salonku Kolovratského paláce. Místa, kde 30. září 1938 vláda generála Syrového na mimořádném zasedání projednala zprávu o mnichovské dohodě a v těžké situaci diktát přijala. Lord Grenfell, jinak veselý, až žoviální pán, velmi zvážněl a několikrát se na tom místě za sebe, svého tehdejšího premiéra a svou zemi Čechoslovákům zastoupeným delegací Senátu omluvil. Když jsme vycházeli z Kolovratu, naklonil se ke mně a řekl: „A víte, jak jsme mu říkali? Pro nás to byl Neville J’aim Berlin!“ A do tváře se mu vrátil klukovský úsměv. Ač se to v posledních letech občas může z dobrých důvodů zdát jinak, Britové mají silnou historickou paměť, a nemám tedy obavu, že by většinově přistoupili na výklad o Chamberlainově „rozumné oběti“. Rehabilitaci politiky této tragické osobnosti a jejího zprofanovaného „míru pro naši dobu“, který měl být vykoupen naší zemí, tedy nečekám. Jednotný a pevný evropský postoj k podpoře Ukrajiny tváří v tvář opakovanému agresorovi naopak ano.

Jaroslav Šuchman, advokát

(Na přání autora uvádíme, že reakce byla sepsána na začátku února, ještě před událostmi minulého týdne.)

Oprava

V článku Vězení pro šamany z Moravy v minulém čísle Respektu jsme uvedli, že paní Karolina Kordis studovala psychologii ve Varšavě, studovala však v Katovicích.

Za chybu se omlouváme.