Víme, co dělat, ale nevíme jak

Pokud sledujete lední hokej a cítíte náznak averze na slovo Nagano, nejste zřejmě sami. Komunita hráčů a příznivců téhle hry totiž připomíná dávná společenství, která zasedala u táborových ohňů a k udržení pospolitosti dělala to jediné, co zbylo – vyprávěla si své hrdinské příběhy. V našem případě legendu o dávné olympiádě, kde jsme pokořili nejlepší hráče světa. Má to už skoro mytické rysy, jenže každá legenda se časem drolí a potřebuje oživit něčím novějším. Nové úspěchy však došly a zavládla panika, co teď.

Do Švédska, nebo Finska?

Sport, který má v Česku víc než stodvacetiletou tradici a stal se jistým zdrojem čehosi jako národní hrdosti, si teď místo Nagana vypráví příběh o olympiádě v Pekingu, kde český mužský tým dosáhl svého historicky nejhoršího výsledku. Ten přitom nespadl z čistého nebe. Je vyvrcholením trendu, kdy seniorský tým čeká na medaili z velkého turnaje deset let a juniorský tým, jehož výkon signalizuje budoucí výsledky seniorské reprezentace, dokonce sedmnáct let.

Důvody propadu se rozebírají už delší čas a mnohdy se opakují. Zmiňme alespoň některé z nich. V konkurenci jiných zájmů je těžké dostat děti na stadiony. Rodiče navíc odrazují poměry v klubech, kde naráží na korupci, neomalené chování nebo nefér jednání, kdy rodiny s konexemi mají výhody. Nadšení nedodají ani pravidla hokejového svazu: už děti se stávají majetkem klubů, a pokud chce mladý hokejista změnit dres (třeba kvůli změně bydliště), musí jej někdo za desetitisíce či…