Nejprve disclaimer: autor glosy je v konfliktu zájmů, neboť byl postupně majitelem dvou relativně velkých psů. Oba byli nesmírně přátelští ke všemu živému. Jeden, pravda, rád honil zajíce, ovšem jen pokud zajíců nebylo víc pohromadě – pak se jich bál. Druhý nenechal na pokoji žádnou kočku, ovšem když se postavila na odpor, dělal, jako že nic a že má na práci něco úplně jiného. Každopádně si autor nedovede představit, že by se jeho psí kamarádi za svých dlouhých a veselých životů nesměli volně proběhnout.
Praha teď ale chystá novelu vyhlášky o veřejné zeleni, která má volné pobíhání psů omezit. Pes se nesmí pohybovat bez vodítka ve veřejné zeleni již dnes, nařízení lze však do jisté míry uniknout, neboť ne každý kousek nezastavěné plochy je definován jako veřejná zeleň. Nově má ale vyhláška jasně stanovit území, kde psi volně běhat smějí. Jsou daleko od sebe a v Praze jich není dost.
Jistě ne každý má radost, když se k němu blíží cizí pes – zvlášť poté, co loni na Petříně kříženec dvou bojových plemen potrhal dítě. Opravdu ale mají všichni trpět za těch pár nezodpovědných, kteří si pořídili pitbula a neumějí ho zvládnout? Lidé si před mnoha tisíciletími ochočili vlky i jako pomocníky a hlídače. Později psi pomáhali lovit či pást ovce, dnes jsou to také společníci, terapeuti, záchranáři a podobně. Vděčíme jim za hodně, neměli bychom je tedy trápit tím, že omezíme jejich nejzákladnější potřeby.
Lepší než zákazy je osvěta, která by mohla začít už ve školách. Je smutný…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
