Politici ve spacáku a chcíplá demokracie

Kofeinové tablety, sklenky vína, zavěšené klobásy v okně, knihy, filmy… tak mimo jiné vypadá výzbroj poslanců během obstrukcí. Jednotlivé kluby se dělí na sekce, kdy A a B zajišťují pozice ve sněmovně, C a D mohou jít zatím spát, pak se vystřídají. „Svítá. V sedm začíná dvouhodinová pauza na jídlo a čištění zubů. Pak znovu do lavic a okolí. Topkařka Helena Langšádlová napomíná své kolegy, kteří u cigarety začínají pochybovat, jestli ta poslanecká práce není tak trochu ‚na ho*no‘. ‚Děláme to přece pro svou zemi, to je důležité,‘ říká zvesela paní Langšádlová.“ To není zápis z minulého týdne, kdy se opět ve sněmovně „stanovalo“, ale informace a citace z jedenáct let staré reportáže kolegyně Ivany Svobodové.

Paní Langšádlová je ve sněmovně stále, stejně jako obstrukce a možná i ono slovíčko s hvězdičkou v kuloárech opět zaznělo. Obstrukce se vrací pravidelně, před osmi lety jsme k nim proto napsali: „Politika se odehrává v kruzích. Můžete se bez většího rizika vsadit, že to, co dnes kritizuje opozice, bude sama dělat, až zasedne ve vládě. A naopak, co dnes dělají vládní strany, budou následně v opozici kritizovat.“ A tak se stalo i letos.

Mluvíme tu o tématu, o kterém lze napsat dva zcela protichůdné komentáře a za oběma si autor bude bez jakéhokoli začervenání stát. Názor první: Obstrukce k parlamentní demokracii patří, byť byly v minulosti často využívány ve zbytečných případech. Názor druhý: Je to však parlamentní většina, která zastupuje vůli většiny společnosti, musí tedy mít právo prosazovat svou vůli. Obojí je pravda. Opozice má ale ještě další obranný nástroj, může se obrátit na Ústavní soud, pokud má pocit, že se demokratické principy ocitly v ohrožení. Proto není třeba vždy sahat po tak silném nástroji, jakým blokáda sněmovny je.

Tomio Okamura nebránil jen projednávání jednoho pandemického zákona, neumožnil schválit program celé schůze, čímž paralyzoval na několik dní sněmovnu. Vládní politici nafoukli matrace, rozbalili spacáky a nakonec našli cestu, jak problém vyřešit. Zákon prošel a jede se dál. Je to tedy podobný vývoj jako při všech posledních obstrukcích. Tentokrát však i ústavní právníci říkají, že situace je vážnější, protože chod sněmovny se na čas zastavil. Až emoce vyprchají a nebudou v hlavách létat slovíčka s hvězdičkou, bylo by dobré na téma zákonodárných pravidel uspořádat širší debatu (viz článek na stranách 22–23). Jak umožnit opozici obstruovat, pokud přijde skutečně nebezpečný zákon? Jak zachovat vládnoucí většině ve sněmovně právo přijímat zákony? Tyto otázky bychom neměli nechat zapadnout.

Dramatičtější události se ale odehrávaly mimo sněmovnu. Spolek Chcípl PES vyzval své stoupence, aby šli demonstrovat i před bydliště poslanců a poslankyň, kteří byli pro pandemický zákon. Poslanec KDU-ČSL Antonín Tesařík řekl Deníku N, že se jeho žena psychicky zhroutila, když spatřila dav s megafony před jejich domem. Bez ohledu na to, koho volíme, musíme hájit svět, kde se politici rozhodují podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, nikoli pod náporem strachu o sebe či své blízké.

Policie dlouho různé formy zastrašování nechávala být. Když odpůrcům protiepidemických opatření prošly makety šibenic před sněmovnou a nahánění lékařů souhlasících s očkováním, evidentně vzrostla chuť. To nemá nic společného s férovou kritikou vlády za její postup proti pandemii. Za spolkem Chcípl PES jsou i lidé, kteří předtím protestovali proti členství v EU, uprchlíkům či menšinám. Lze očekávat, že brzy se chopí jiného tématu, ale způsoby zůstanou stejné. Je třeba se jim bránit, aby nám tu náhodou nechcípla i demokracie.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor