Zahrát si (na) Orwella
Vzdělávací hry a další tzv. serious games vedou k zamyšlení nad stigmatem digitálního média
Představte si, že musíte někomu vysvětlit, co je totalita a jak změní člověka, který v ní žije. Jsem ročník 1991 a – asi podobně jako většina mých vrstevníků – bych pod vlivem školní docházky dříve či později zmínil antiutopický román George Orwella 1984. Nehledal bych film, natož třeba videohru, ale zůstal u knihy z roku 1949, časté položky seznamů doporučené literatury a soupisů četby, jež musí odevzdávat maturanti.
Neexistuje sice centrální seznam, jen základní kritéria a zavedená představa, co je a co není povinná četba. Striktní je však omezení média – a na slovo „přečíst“ se klade důraz. Školy seznamy opatrně aktualizují v návaznosti na oblíbenost autorů typu J. K. Rowling či J. R. R. Tolkiena. Jiných novot ale netřeba, byť se čím dál častěji potichu počítá i s tím, že student místo knihy sáhne po filmové adaptaci.
Z loňského výzkumu Národní knihovny ČR a agentury Nielsen Admosphere vyplývá, že sérii knih o Harrym Potterovi četla ve věku 9–14 let zhruba třetina dětí, ale filmové zpracování jich zhlédlo 79 procent. Výzkum konstatuje mimo jiné také nárůst aktivity dětí a mládeže na digitálních zařízeních včetně hraní her. To pak rodiče ve větší míře než dřív považují za nejméně přínosné. Existuje zřejmé rozdělení: pohled na papír je dobrý, pohled na obrazovku špatný. Ale je to tak jednoduché? Odpovědí na to, zda musí hry být méněcenný příbuzný filmu či literatury, mohou být tzv. serious games.
Vaše dokumenty, prosím
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu