Má to cenu?

Minulý pátek začala olympiáda v Pekingu. Sportovní hry, ve kterých se na rozdíl od kultury dá jednoduše změřit, kdo je ve svém oboru nejlepší. Málo se to ví, ale úplně stejně se kdysi hodnotili i umělci a také oni k tomu používali olympiádu. V roce 1912 se totiž do programu her dostalo klání o medaile mezi architekty, literáty, skladateli, malíři a sochaři. O dvacet let později si z Los Angeles odvezl Josef Suk stříbrnou medaili za sokolský pochod V nový život a Jakub Obrovský bronz za plastiku Vraždící Odysseus. Na nacisty pořádaných hrách v Berlíně jsme v roce 1936 umělecky bodovali naposledy, Jaroslav Křička skončil třetí se skladbou Horácká suita. V roce 1949 olympijský výbor soutěže v umění zrušil, protože se profesionální autoři neslučovali s hodnotami tehdy ještě ryze amatérských sportovců.

Dnes jsme dávno úplně jinde. Z olympiád se stalo setkávání profesionálů a v kultuře dnes o úspěchu nejvíc vypovídají lajky na Instagramu nebo údaje o poslechovosti a zhlédnutí konkrétních děl na webových platformách. Klasické soutěže nicméně stále hrají významnou roli. Debata o jejich proměně v Česku probíhá právě teď a má zajímavou podobu.

Posunout si kariéru

Je to hra s vlastními pravidly. Tak zní nejčastější odpověď zevnitř filmové scény na otázku, jestli má ještě smysl udělovat ceny. „Zvenku přinášejí zviditelnění, zevnitř – aspoň pro mě – pocit pospolitosti a soudržnosti, příslušnosti k jednomu cechu,“ myslí si Jaroslav Sedláček,…