Dopisy

Rvačka o lepší školu

Respekt 5/2022

Děkuji, že se věnujete tématu vzdělávání a základního školství. Dovolte mi reagovat „rodičovským pohledem“.

Do šesti let věku dítěte rodič rozhoduje o všem zásadním, co se dítěte týká, sám. Bez vlivu vnějšího systému, pokud nechce, do pěti let dítě nemusí ani do školky. To se radikálně mění s nástupem do školy. Všichni rodiče vědí nebo tuší, jak důležitých je prvních devět let ve škole pro budoucnost jejich dětí, mají však jen velmi omezené možnosti, jak těchto devět let ovlivnit, jejich role je ale také důležitá. Primárně nemají ambice zasahovat do způsobu výuky, tu často jako rodiče ocení až s odstupem, nehledají exkluzivitu. Co ale vnímají velmi ostře – právě proto, že nástupem dítěte do školy jej poprvé z významné části „předávají“ do péče vzdělávacího systému –, je míra otevřenosti komunikace se školou a způsob řešení problémů v trojúhelníku škola–žák–rodina. Tedy to, zda se rodiče cítí součástí procesu vzdělávání dětí; toho, že jsou partnery, ne pouze adresáty e-mailů, co je třeba dodat, naučit se doma apod. Důvodem fiktivního stěhování je podle mě často potřeba rodičů, aby děti v průběhu základní školy nejen získaly potřebné znalosti a dovednosti, ale především nepřišly o vědomí, že mohou v něčem uspět, aby nebyly šikanovány, a pokud se to děje, aby byla možnost toto řešit se školou adekvátním způsobem. Je logické, že pokud má rodič s určitou školou osobní či zprostředkovanou špatnou zkušenost, volí cesty, jak dítě do budoucna chránit.

Nemyslím si však, že by rodiče odmítali myšlenku stejně dobrých škol pro všechny. Nikomu by se neulevilo více než jim, pokud by si mohli být jistí, že dostanou kvalitní veřejnou službu bez postranních kliček.

Gabriela Pikorová

Dopisy / Síla červené rtěnky

Respekt 4/2022

Jako paní Renata Svobodová píše ve svém dopise k textu Síla červené rtěnky, i já mám stejné vzpomínky na červenou rtěnku své selské mámy. Můj tatínek Bohumil Matucha, sedlák z Turska, byl vězněn za takzvané nedodávky. Tedy za to, že se mu vinou přírody na polích neurodilo.

Přijely jsme tenkrát, v tom požehnaném roce 1950, do Rynholce u Kladna. Tam byl v nějaké velké místnosti dlouhatánský stůl. Na jedné straně stolu jsme byly my s maminkou, na druhou stranu stolu připochodovali muklové, tedy muži určení komunisty k mučení. Nesměly jsme tenkrát tatínkovi přes ten stůl ani podat ruku, natož ho obejmout. Ale věděly jsme, jako další desítky stejně postižených, že nesmíme plakat. Udělaly bychom tím radost těm primitivům z řad dozorců. A tak jsme se usmívaly a maminka měla rty nabarvené rudou rtěnkou. Jiná barva tenkrát neexistovala. Byla to forma protestu lidí deptaných komunistickým režimem.

Milada Svěráková, 89 let

Kde vzít 80 miliard

Respekt 4/2022

Autor Jiří Nádoba přemítá ve svém textu, kde by mohla vláda získat další peníze na zmírnění postcovidových dluhů. Zatím se zdá bezradná a kromě zmrazení platů ústavních činitelů s ničím výrazným nepřišla. A přitom jeden zdroj má takříkajíc před očima v každém supermarketu. Je anomálií některých zemí OECD, že na rozdíl od cigaret nebo pohonných hmot, které jsou zatíženy spotřební daní ve všech členských státech, je situace u vína rozdílná. V některých zemích není spotřební daň zavedena u tichého ani šumivého vína. V některých, jako právě v České republice a dalších pěti, podléhá spotřební dani pouze víno šumivé, tiché víno však nikoli. V dalších státech jsou zdaněna vína všechna. U šumivého vína činí v ČR spotřební daň 2340 korun na hektolitr.

Je načase skoncovat s touto neobhajitelnou praxí právě teď. Při průměrné spotřebě zhruba 20 litrů tichých vín na hlavu se u nás vypije více než tři miliony hektolitrů za rok. Pokud by byla spotřební daň stejná jako u vín šumivých, získal by státní rozpočet takřka přes noc více než sedm miliard korun.

Není přece jediný důvod pro to, aby covidové dluhy v této těžké době platili jen pivaři, milovníci karibských rumů nebo letitých koňaků a whisky.

Michal Čakrt, Praha

Mix / Stavba týdne

Respekt 4/2022

Dovoluji si zaslat drobnou, víceméně úsměvnou opravu. „Postavili si ho potomci majitelů pozemku…“: Stavitelé a vlastníci domu jsou manželé, nemůžou být tudíž potomci – potomek může být a je pouze jeden z nich (ten je nadto i spoluvlastníkem pozemku).

Nejedná se tudíž o českou variaci na Betonovou zahradu.

Iveta Macháčková

Když vytřené pokoje a milí bachaři dýchají olympiádou

Taměj Chučna: Bylo by sice skvělé, kdyby Ester Ledecká prohlásila, že do Číny nepojede, protože nechce dělat užitečného idiota totalitnímu režimu, ale nelze se na ni zlobit za to, že to neudělala. Sportovci místo konání nevybírají, skutečným viníkem je MOV.

Pandemický zákon prošel

Petr Kubín: Tohle je boj všude ve světě. Když se zákon udělá, je to omezování svobody, když se neudělá, je to podcenění situace a zodpovědnost vlády. Křičelo se a křičet se bude. Přemýšlet v souvislostech už dokáže málokdo. Nevděčná doba.

Přines si vařečku

Simona Krejčí: Ať si rodiče vychovávají dítě, jak si myslí, že je pro ně nejlepší. Za fyzické týrání a domácí násilí tresty jsou, zákony existují. Já jsem dítě, které párkrát na zadek dostalo a neublížilo mi to.

Oprava

V minulém čísle jsme v textu Galerie za miliardu uvedli, že podnikatel Petr Pudil ke svému jmění přišel v první dekádě nového století, „když se účastnil privatizace Mostecké uhelné společnosti“. Ve skutečnosti svůj podíl ve společnosti koupil až po její privatizaci. Za chybu se omlouváme.