Počátkem září na venkově poblíž Hannoveru osamělý vlk prolezl ohradou a uvnitř ulovil poníka Dolly. K notnému zármutku majitelky nebohého zvířete, místní chovatelky Ursuly von der Leyen. Bohužel nebyla přítomna, protože toho času pracovně pobývá v Belgii.
Šelmu mezitím našli a zastřelili. Nikoli snad kvůli uražené cti paní předsedkyně Evropské komise, nýbrž proto, že úřady podle DNA určily viníka a objevily, že stejný vlk zabil také dvanáct ovcí a krav. Rozhodly se ho coby problémové konfliktní zvíře výjimečně z populace odstranit.
Evropu obývá devatenáctkrát více vlků než před půlstoletím. Nebo také pětinásobek rysů, osminásobek šakalů či trojnásobek vyder. Hodně se mluví o tom, že se proto musíme naučit se šelmami sdílet společnou krajinu. Farmáři se vracejí ke staletími prověřené ochraně pasteveckými psy a solidními ohradami. A nejspíš přestaneme chránit každé jedno divoké zvíře jako v dobách, kdy bývala na pokraji vyhynutí. Jenomže přinejmenším stejně důležitý jako praktická řešení je patrně tón, jakým o nich hovoříme.
Onehdy se šelmy proplížily až na program Evropského parlamentu. Poslanecký klub křesťanských demokratů – kteří obvykle mluví za venkov a sedláky – k té příležitosti vyrobil půvabný plakátek, na němž se viditelně rozjařený vlk, medvěd a rys mlsně olizují nad Červenou karkulkou s jehňátkem. Když se doma četly pohádky na dobrou noc, pravice nejspíš nedávala pozor. Větší škody než infantilní grafika ale dělá zbytečně vyhrocený argument, že kvůli…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
