Hnízda

Tramvaje

V noci zvuky slábnou a ráno se zase přibližujou. To jsem se naučil v pralese. V tom studenym. Na horách. Tolik podobnym těm našim. Které jsou ale teď ty naše? Tyhle, nebo tamty? Weiss nicht. Tady i tam je ale vždycky zima. Tady ještě navrch vlezlo a mokro. Sníh tady není, ale deště nikdy nemají konec. Já chtěl zůstat v Riu. V tom velikým horkým skleníku, kde by mi bylo teplo, kde by se mi dobře dařilo. Jenže, museli jsme pokračovat dál. Táta řek, že Rio je jeden velkej bordel a my že poplujem dál, až na jih. Do hor, kde nám dají velký kus půdy, která bude jen naše. Bude to naše království a on v něm bude král. Ten kus jsme vážně dostali. Jenže v pralese a na to, abysme mohli zasít, ho musíme nejdřív pokácet.

Zvuky se zase přibližujou, zvuky pralesa se míchají se zvukama ze snů. Se zvukama, co znám tak dobře. S tramvajema. S tramvajema v Liberci.

Jezdili jsme se tam na ně z Kreibitz dívat. Červeno-bílý podlouhlý domky na kolejích zvonily a rachotily. A ti, co v nich seděli, se na nás, na obyčejný slimáky, kteří se táhnou po svých, dívali z okýnek a někteří mávali. „Jsou v pralese tramvaje?“ vyptával jsem se pak pořád. Otravoval jsem s tím i na lodi. Celý měsíc jsem měl mořskou nemoc a myslel jsem na tramvaj, co sem se v ní nikdy nesvezl, protože my bílá chátra z Chřibský jsme neměli na lístek. Táta nám neříkal, jaký to tam v té Brazílii bude. Dneska je mi jasný, že to nevěděl, ale tenkrát jsem si představoval, že náš pralesní král ví…