Jedno slovo

Není snadné ji zařadit v rámci toho, co je na české scéně běžné, ale vždy je velmi snadné porozumět tomu, co sděluje. Katarzia je unikátní tvůrkyně. Žádné její album nepřináší stejný sound, a dokonce ani stejný žánr jako to předchozí, zároveň si posluchač může být jistý, že pokaždé něco trefně pojmenuje. Zpívala o sobě, že je Rozprávkár, ale vlastně je kronikářka s výjimečným pozorovacím talentem.

Už od chvíle, kdy se v roce 2013 objevil její rap-folkový debut Generácia Y, těžko hledat někoho jiného, kdo by v písních tak přesně popsal zkušenosti mladé ženy v desátých letech. Zachytila, jak technologie a sociální sítě proměňují mezilidskou komunikaci a intimitu. Popsala rozpadající se milostné vztahy i jejich nezávaznost a neukotvenost. Vymezovala se vůči sexistickému jednání, věnovala se přijetí samoty i spokojenosti v tom být single. Pokaždé když do života mladých dospělých vstoupil nový fenomén, nebo se jejich životní styl začal proměňovat a přinášel nečekané nejistoty, byla to Katarzia, která si všimla, co zrovna visí ve vzduchu, a uměla o tom napsat píseň.

Výjimkou není ani nové album n5, které vznikalo během pandemických měsíců, a namísto zážitků a prožitků, na něž bylo uplynulé období chudé, přináší ponor do emocí, které mohly na člověka během izolace doléhat. I skladby se tu jmenují úsporně jednoslovně: blizkosť, smútok, pravdu, ticho. „Možná to je depresivní album, ale copak dnes nejsme depresivní všichni?“ ptá se řečnicky Katarzia (vlastním…