Energie silná jako lokomotiva

Prozaik Jaroslav Rudiš si minulé pondělí přebral Cenu Karla Čapka, kterou udílí České centrum Mezinárodního PEN klubu. Organizátoři mu ji dali za „hluboce založené literární dílo s přesahem do soudobé hudby, filmu a divadla, jež má svůj severočeský domicil a jehož živým symbolem je železnice překračující hranice jazyků a krajů a utvářející lidské společenství a dějiny“. A autorova nejnovější kniha stvrzuje, že laureátství bude v dobrých rukou. Rudiš je svébytný, rozpoznatelný hlas a jeho tvorba v sobě přirozeně spojuje popkulturu a „vyšší“ sdělení, existenciální tóniny.

Winterbergovu poslední cestu Rudiš napsal německy a v mnichovském nakladatelství Luchterhand vyšla roku 2019. V českém překladu Michaely Škultéty se objevila ke konci loňského roku a máme co do činění s jednou z nejvýraznějších próz české literatury posledních let, zároveň nesporný vrchol dosavadní Rudišovy tvorby. Například ve srovnání s jeho předchozím titulem Český ráj (2018) jde o úplně jinou ligu.

Může vyvstat pochybnost, zda Rudiš německy napsaným dílem přísluší k české literatuře (ostatně tato jeho kniha nemůže být v kategorii próz nominována do Magnesie Litery). Jestliže je však za součást dějin tuzemského písemnictví počítána i německy psaná tvorba Libuše Moníkové, neexistuje důvod Rudiše jakkoli vytěsňovat.

Začalo to rokem 1866

Pozoruhodná souběžnost. Rudišova vrstevnice Pavla Horáková (1974) publikovala také vloni čtyřsetstránkovou prózu Srdce Evropy. Hrdinka,…