Díky za nic

Jsou na světě místa, kde není nic zajímavého, a tak tam nikdo nechodí. Do míst, kde něco zajímavého je, naopak většinou chodí davy. Skromnými a vzácnými jedinečnostmi jsou místa, kde toho je zajímavého hodně, ale kam nikdo nechodí, protože ta místa se tváří jakoby nic.

To dělá lesnatý kopcovitý flek uprostřed mapy Čech, známý jako Brdy. Lesy jsou tu hluboké, v nich jsou schovaná lučiska a paseky, ve větších výškách chodíte kolem závratně barevných vřesovišť, každé dva měsíce nabízí jiné barvy. Botanici a entomologové jsou ze zdejšího kusu světa nadšení. Armáda z tohoto bývalého cvičiště pomalu a jistě ustupuje, na podzim už můžete udělat leckde i pár kroků pro hřib mimo značené cesty bez obavy z nevybuchlé munice. A přesto tu chodí hrozně málo lidí. Lišky a jezevci, které tu vidíte mnohem snáz než kdekoli jinde, to vítají, ale je to prostě div. Kus území, jež nahlas volá po obvyklém turisticko-relaxačním zužitkování, ale vzdoruje mu. Především proto, že jeho obyvatelé vzdorují s ním.

Z Prahy dojdete k brdskému úpatí pěšky za den. Ne moc brzy ráno dojedete na konečnou jednoho městského autobusu, jdete po červené a ne moc pozdě večer jste tam. Z Plzně to samé, jen musíte trolejbusem a jít po jiných barvách. Podél severního a východního okraje vede dálnice. Tolik k „dopravní dostupnosti“. Ale pokud tam skutečně dojdete večer, budete se divit: co teď? Spát ve stanu se v chráněné oblasti nesmí, a ať už přijdete z jakékoli strany, o kempy a penziony zakopávat nebudete.…