Na vlně euforie

Říká o sobě, že je dobrodruh a optimista. „Člověk by se jinak nemohl pouštět do nových věcí. Musí je zkusit a ono už to nějak dopadne,“ prohlašuje s nadhledem Pavel Baňka při pohledu na své čerstvé fotografie. Ale přeneseně tak mluví rovněž o svém životním naladění, které charakterizuje sympatická míra nepředvídatelnosti a impulzivnosti.

Prochází instalaci své výstavy v pražském Topičově salonu, ale v hovoru se místo k fotografiím vrací do dětství – k určující vzpomínce, která ho navždy ovlivnila. Bylo to krátce po druhé světové válce, kdy si poprvé začal uvědomovat dobrodružnou povahu svého otce. Ten se tehdy dozvěděl, že Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu posílá do Československa ze Spojených států místo konzerv jídla živé mustangy na maso. Zželelo se mu divokých koní natolik, že vyrazil pěšky do Prahy a dovedl domů do Úval dva hřebce, které měl v plánu zachránit. Bylo už nad ránem, když je přiváděl, a malý Pavel ho sledoval z okna svého pokoje. Zjevení mustangů mu učarovalo. Stejně jako otcova schopnost pouštět se i do pošetilých akcí naplno – a přijal ji za svou.

Chuť zkoušet, co jde, mu zůstala. I díky ní patří Pavel Baňka kombinací své tvorby společně s organizačními a pedagogickými aktivitami k nejdůležitějším osobnostem české porevoluční fotografie. Pomáhal jí…