Nerůžový brejle Michala Ambrože

Třeboň nebyla v půlce osmdesátých let místem, kde by si kapely podávaly dveře rockového klubu. Vlastně tam ani žádný rockový klub nebyl, stejně jako nikde v Husákově spícím království. I do Třeboně ale tehdy dorazila kazeta s nahrávkou neznámé kapely. Někdo ji zachytil přímo na koncertě tak, že přemluvil zvukaře a píchnul si do mixážního pultu kabel svého magnetofonu. Tak se to tehdy dělalo.

Ta kapela měla trochu provokativní název a zpívala třeba o holce, co má špinavý záda. Kvalita té nahrávky nebyla z nejlepších, chvílemi na hranici srozumitelnosti, to se ale dalo tolerovat. Rozhodující byla údernost, s jakou si hudba razila cestu z rozkřáplých reproduktorů tehdejších přístrojů k uším třeboňských posluchačů, kteří často nikdy nic podobného neslyšeli. „Pal vocuď, hajzle!“ hulákal třeba zpěvák v dalším z refrénů, který odkazoval na reakce, s nimiž se posluchači té kapely setkávali, pokud měli delší vlasy a jiné než tesilové kalhoty. V Třeboni to tak daleko nedošlo, tam šlo o to sehnat prázdnou magnetofonovou kazetu, ten hudební skvost nahrát a poslouchat pořád dokola.

Bylo to v čase, kdy underground sedmdesátých let už seděl dílem v kriminálu, dílem v emigraci nebo byl policií rozprášený někde po venkově. A Jasná Páka, protože tak se ta kapela z nahrávky jmenovala, byla jednou ze skupin takzvané nové vlny, které po legendárních Plasticích v jakémsi druhém sledu uváděly posluchače do prostředí alespoň trochu svobodného umění. Pro některé rezidenty Třeboně jako by právě…