V prvním sledu

Na území Československa udeří protivník jadernými zbraněmi, Varšavská smlouva mu oplácí stejnou mincí. Na zamořené území vyrážejí českoslovenští a polští vojáci, dobývají je a likvidují nepřítele, i tak jich ale přežije jen zlomek. Za nimi ovšem postupuje spálenou zemí posetou mrtvolami bojovníků prvního sledu Sovětská armáda a dosahuje konečného vítězství sil socialismu.

Představit si konvenční válku s kombinovanými pohyby tanků, dělostřelectva, letectva a pěchoty bylo pro generály Varšavské smlouvy snadné, mnozí z nich ostatně byli ostřílení veteráni bitev druhé světové války. Nově však museli počítat i s nukleárními zbraněmi, a tady nezřídka naráželi na hranice představitelného. Jejich plány se proto často míjely s realitou. Na jedné straně stratégové připouštěli masové ztráty způsobené jadernými údery, zároveň si ale malovali úspěšné konvenční operace – rychlý postup s dobýváním území a měst, od Mnichova po Lyon, či dokonce Pyreneje. O tom, jak viděli situaci, si můžeme udělat obrázek ze zachovaných válečných plánů, z nichž některé byly objeveny i v českých archivech.

Ve dnech výročí kubánské raketové krize, kdy navíc použití jaderných zbraní v Evropě opět není čistou fikcí, je zajímavé si připomenout, jak hluboký rozpor mezi „snem“ a možnou skutečností plány Varšavské smlouvy z dob studené války obsahovaly. Neroztříštil by je náraz reality prvního jaderného výbuchu, mnohonásobně silnějšího než ty v Nagasaki či Hirošimě? Nerozpadl by se společenský řád, nepropadli…