Volby do Kongresu: hodně věcí nejen v USA může být jinak

Ve Spojených státech se v úterý konají kongresové volby, které v případě úspěchu republikánů značně zkomplikují zbývající dva roky vlády demokratického prezidenta Joea Bidena. Podle předvolebních průzkumů mohou demokraté přijít o kontrolu nad oběma komorami Kongresu. při této příležitosti výjimečně odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

Za dva týdny může být v Americe hodně věcí jinak. Vezměte si například takovou Arizonu. Před dvěma lety v tomto státě drnčely telefony a stoupal krevní tlak. V uplynulých desetiletích tady totiž s jedinou výjimkou v prezidentských volbách vždy vítězil republikánský kandidát, v listopadu 2020 nicméně během neobvykle dlouhého sčítání vedl demokrat Joe Biden. Jak sčítání pokračovalo, jeho náskok se snižoval a atmosféra houstla. Před volebními úřady se srocovali lidé, na sítích i v ulicích se šířily konspirační teorie o neplatných lístcích nebo falešných hlasech pro Bidena. „Count the votes!“ skandovaly davy na ulici, „spočítejte všechny hlasy!“ Bylo to zkrátka drama, pak ale náhle nebylo co dál počítat. Když úředníci odškrtli poslední lístek, vedl dnešní americký prezident nad Donaldem Trumpem zhruba o deset tisíc hlasů. Arizona padla do rukou demokratů.

Tedy tak se to alespoň jevilo zdálky třeba Středoevropanům, pro něž je všechno další počínání volebních komisí a státních orgánů v podstatě nevinnou procedurou, která automaticky stvrzuje to, co voliči rozhodli. V Arizoně ale nastala druhá etapa a trvala několik týdnů. Během nich Trumpův volební štáb soudně opakovaně napadal výsledný součet a pokoušel se zastavit úřední postup schvalování výsledků. Dál se demonstrovalo a Trumpův tým se navzdory soudním neúspěchům nevzdával.

O. k., ale proč si to po dvou letech znovu připomínáme? Protože aby Bidenovo arizonské vítězství skutečně platilo, musela ho podle pravidel na konci listopadu ještě formálně schválit skupina vesměs volených představitelů státu. Arizonský guvernér, ministryně vnitra, ministr spravedlnosti a šéf arizonského nejvyššího soudu byli pod obrovským tlakem médií i Trumpova týmu. Sám tehdy ještě úřadující prezident se snažil guvernéra telefonicky přimět k pozastavení schvalovací procedury přímo ve chvíli, kdy byl spolu se zbytkem jmenovaných politiků uprostřed podepisovací ceremonie. Představitelé státu ale tlak ustáli. A v Americe se příští týden rozhodne například o tom, zda se podobný vzdor fungujících institucí proti populistickému politikovi bude moci ještě napříště zopakovat.

Osmého listopadu totiž proběhnou tzv. midterm elections, tedy volby pořádané v polovině běžného prezidentského volebního období. Volí se v nich celá Sněmovna reprezentantů, tedy dolní komora Kongresu, třetina Senátu, část amerických guvernérů a spousta lokálních politických figur, včetně třeba arizonského ministra vnitra nebo ministra spravedlnosti. Tento typ voleb obvykle mimo Spojené státy nebudí ani zdaleka takovou pozornost jako volby prezidentské. Letos ale rozhodnou o mnohém, co přesahuje samotnou Ameriku. Lze je považovat za zásadní předehru, nakreslení hřiště pro prezidentské klání v roce 2024.

Konkrétně v Arizoně například míří na post guvernérky jistá Kari Lake, kterou týdeník The Atlantic označil za  „první dámu“ trumpismu. Trumpem podpoření a k Trumpovi se hlásící kandidáti míří i na další posty v arizonské politice, nebo, jak to komentuje samotná Kari Lake, „daří se (jim) vrazit kůl do srdce McCainovy mašinerie“ – tedy v odkazu na již zesnulého veterána konzervativní politiky rozprášit standardní republikánský establishment, který Arizonu ovládal doposud a který de facto zabránil Trumpovým pokusům zvrátit nebo nějak překroutit výsledek hlasování. „Potřebuju své lidi ve funkcích pro případ, že někdo napadne výsledek prezidentských voleb v roce 2024,“ citují americká média Trumpův výrok pronesený v nestřežené chvíli k poradcům.

Za dva roky prostě může být všechno jinak a do značné míry se o tom rozhoduje právě ve zmíněných nadcházejících volbách 8. listopadu.

Stav beztíže

Nejde přitom samozřejmě pouze o Arizonu a nejde jenom o budoucí prezidentské volby. Demokraté kromě Bílého domu v tuto chvíli těsně ovládají obě komory Kongresu. To jim umožnilo přijmout několik rozmáchlých zákonů, včetně zákona o snížení inflace (IRA), jenž je ale ve skutečnosti zdaleka největší a nejdůležitější legislativní úpravou navádějící americkou ekonomiku a energetiku směrem od fosilních paliv. Převaha v Kongresu umožňuje demokratům také vyšetřovat události ze 6. ledna 2021, kdy dav nespokojených stoupenců Donalda Trumpa vyprovokovaných jeho výmyslem o údajném zfalšování voleb násilím vnikl do budovy Kongresu a pokusil se na poslední chvíli zastavit vyhlášení volebních výsledků. S většinou v Kongresu si Biden zkrátka může být jist relativně hladkým vládnutím, alespoň tedy v tom smyslu, že nemusí čelit nejrůznějším obstrukcím opozice.

I to se však může po 8. listopadu 2022 zásadně změnit. Američtí prezidenti, pokud mají to štěstí, že jako Biden usedají do Oválné pracovny s kongresovou podporou vlastní strany v zádech, se většinou netěší popsanému stavu „politické beztíže“ příliš dlouho. Je vlastně téměř pravidlem, že již po dvou letech mají američtí voliči neomezené moci jedné strany plné zuby a hledí poměr sil vyrovnat. To však v současné polarizované Americe, kde kompromisní dohody mezi politiky obou stran jsou prakticky neslýchanou věcí, znamená v podstatě vždy patovou situaci. Jestliže Biden ztratí Sněmovnu reprezentantů, nebo Senát, nebo dokonce obě komory najednou, může se prakticky rozloučit s možností, že by ještě do konce svého volebního období dokázal prosadit jakékoli výraznější zákony.  Vládnout bude moci omezeně s pomocí prezidentských dekretů, jež mu umožňují manévrovat jenom v některých oblastech a jež je po jeho odchodu z úřadu možné zase rychle zrušit. Biden díky většině v Kongresu dokázal, na rozdíl od Baracka Obamy, prosadit právě onu zmíněnou klimatickou legislativu. Obamovy prezidentské výnosy v téže oblasti patří „díky“ Donaldu Trumpovi dávno minulosti, naopak Bidenovu (a demokratickou) IRA budou republikáni rušit nebo nahrazovat jenom stěží – potřebovali by k tomu totiž dvoutřetinovou většinu v dolní komoře, s níž by teprve mohli přehlasovat případná prezidentská veta. Tak dobře na tom republikáni pravděpodobně přece jenom nebudou, i když… K tomu se ještě dostaneme.

Pokud Biden a jeho strana většinu ztratí, mohou se nicméně spolehnout nejen na blokování všech dalších zákonů, ale také na obstrukce všeho druhu. Republikáni bezpochyby vytvoří řadu vyšetřovacích komisí, celkem běžně se předpokládá, že se pokusí také o odvolání samotného prezidenta nebo některých členů jeho vlády (pro pořádek dodejme, že demokraté se v opačném gardu chovají úplně stejně). V posledních týdnech rostou také pochybnosti o tom, jak bude s případnou republikánskou většinou v některé či obou komorách Kongresu vlastně vypadat podpora Ukrajiny (viz rámeček Otazníky nad Ukrajinou).

Riziko debaklu

A jak pravděpodobné tedy je, že republikáni skutečně ve volbách uspějí? V posledních týdnech se zdá, že velmi. Dokonce je možné, že zvítězí v obou komorách, což se ještě nedávno považovalo za téměř nemožné.

Demokraté totiž mají za sebou mimořádné léto. Až do letních měsíců se zdálo, že vše bude fungovat jako obvykle, tedy že voliči vyrovnají mocenské poměry. Pak se ale seběhlo několik věcí. Konzervativní většina na Nejvyšším soudu zrušila letitý precedens zajišťující americkým ženám právo na potrat, což vyvolalo velké rozhořčení a mobilizaci na levé straně politického spektra. Dolní sněmovna zároveň rozběhla vyšetřování událostí 6. ledna, čímž se jí na nějakou dobu podařilo soustředit zájem veřejnosti k nedemokratickým sklonům bývalého prezidenta. Ve Spojených státech zároveň došlo k několika tragickým masovým vraždám střelnými zbraněmi, což vyneslo do popředí problematiku jejich regulace. Všechno to byla témata, u kterých řada voličů věří spíš demokratům. Průzkumy tak naznačovaly, že letošní volby budou mimořádné, že demokraté možná svou převahu udrží.

Léto je nicméně dávno pryč. Sociologové a komentátoři hlásí zásadní posun, jak v tématech, tak v preferencích. Se zrychlující se inflací se do popředí dostala ekonomika, přičemž panuje podezření, že právě inflaci demokraté svými rozsáhlými programy urychlili. Republikánům se podařilo připoutat pozornost Američanů k chaotické situaci na jižní hranici a s ní spojenému přílivu migrantů z Latinské Ameriky. A jedním z výrazných motivů kampaně je stoupající vlna zločinnosti v některých amerických městech, jež také snadno ve voličích vyvolává vzpomínky na hesla radikálnější části demokratů požadující pozastavení financování policie.

Sečteno a podtrženo, i prodemokratická média dnes připouštějí, že demokraty čeká dost možná pořádná „nakládačka“. Ledacos je otázkou několika procent tu nebo zase onde, tyto volby jsou skutečně méně přehledné než ty prezidentské. Ameriku ale s velkou pravděpodobností čeká mocenský zvrat.

Otazníky nad Ukrajinou

Nejnaléhavější otázka spojená s nadcházejícími volbami do Kongresu zní: jak to bude dál s podporou Ukrajiny? Joe Biden s demokraty v zádech dosud investoval do výzbroje a celkové pomoci zemi 54 miliard dolarů. Hrozí změna kurzu?

Rozhodně není vyloučena. Republikáni se nadále rozpadají na stoupence Donalda Trumpa a tradičnější křídlo. To zastává v podstatě stejné postoje jako Biden, třeba předseda republikánů v Senátu Mitch McConnel nedávno prohlásil, že „Ukrajina potřebuje urychleně další pomoc“ a tento postoj zastává systematicky od počátku konfliktu.

Naopak „trumpisté“ většinou tvrdí, že peněz už šlo na Ukrajinu příliš mnoho a že je potřeba utáhnout kohouty. Šéf dnešní republikánské menšiny v dolní komoře (a její možný budoucí předseda) Kevin McCarthy se nechal slyšet, že republikáni „nepodepíší Ukrajině bianco šek“. Známý kandidát do Senátu J. D. Vance zase prohlásil, že podle něj se Amerika „dostala do okamžiku, kdy již dali Ukrajincům peněz dost“ a že „nemůže financovat dlouhodobý vojenský konflikt, který se naší zemi nakonec vyplatí stále méně“. Podobnou rétoriku podporovala podle průzkumů v září zhruba třetina voličů republikánů a zapadá do obvyklé populistické logiky, že Amerika má pomáhat především vlastním lidem. Již zmíněný Mitch McConnel naopak v duchu tradičních amerických konzervativců argumentuje tím, že pomoc Ukrajině je ve skutečnosti investicí do dlouhodobých strategických cílů USA. „Každý, kdo se obává o vysoké náklady, jež vyžaduje ukrajinské vítězství, by měl zvážit náklady, jež by s sebou nesla ukrajinská porážka,“ prohlásil nedávno.

Jak přesně bude složení obou komor namícháno, není jasné, běžně ale panuje obava, že se ukrajinská karta stane nakonec předmětem politického boje protrumpovských republikánů s demokratickým Bílým domem. Ten nemá vše jisté ani ve vlastních řadách. Minulý týden odeslala třicítka progresivistických zákonodárců prezidentovi dopis, v němž ho vyzývá k přímému vyjednání ukončení konfliktu s prezidentem Putinem. Progresivisté nakonec svůj požadavek odvolali s tím, že byl nešťastně formulován a až příliš se podobal postojům některých republikánů. K odvolání ale došlo teprve po ostré vnitrostranické kritice.

Pád a návrat velkého Johna

Pokud si američtí demokraté chtějí udržet kontrolu nad Senátem, nesmějí si dovolit prakticky žádné ztráty. Současné rozložení sil je totiž nejtěsnější možné 50 : 50 (a své priority strana tlačí díky extra hlasu viceprezidentky). Obdobně jako v prezidentských volbách před dvěma lety se také nyní láme chleba v hrstce nerozhodnutých států. Jedním z nich je Pensylvánie, kde zároveň máme možnost sledovat příběh přesahující i mantinely klíčového senátního souboje.

Může za to John Fetterman. Jednapadesátiletý demokrat je už od pohledu všechno, jen ne klasický politik. 203 centimetrů vysoký obr, holohlavý s bradkou a rukama tak dlouhýma, že do nich schová alespoň čtyři další lidi. Když si vykasá rukávy mikiny, kterou nosí jako uniformu, ukáže hromadu tetování. „Hrdě s velkým Johnem,“ hlásá cedule jeho příznivců. Pensylvánskému demokratovi se podařilo něco, o čem strana jinde často jen sní: oslovit voliče na venkově nebo maloměstech, která se mnohdy potýkají s velkou bolestí amerického středozápadu, úpadkem kdysi dominantního ocelářského průmyslu. Jedno takové ostatně třináct let vedl jako starosta.

Letos v květnu pak jasně vyhrál vnitrostranické primárky a stal se kandidátem demokratů do Senátu. Vítězství ale Fetterman neslavil se svým týmem ani s příznivci. Ležel v nemocnici, kde ho operovali poté, co dostal mrtvici. Málem zemřel a začátek ostré kampaně proti republikánskému kandidátovi, Trumpem podpořenému Mehmetu Ozovi, strávil doma v rekonvalescenci. Po třech měsících, v polovině srpna, se vrátil do terénu. Hůř slyší a občas zápolí s formulováním myšlenek. Jeho stav se zlepšuje postupně, říká jeho tým. Fetterman souhlasil jen s jednou televizní debatou, a to až v polovině října. Během ní měl po ruce přepisovací zařízení, aby mohl otázky i číst. I tak se občas zasekl nebo ztratil nit v toku diskuse. Solidní náskok, který na Oze měl, je dnes pryč. Kromě vykreslování Fettermana jako nedůsledného v boji s kriminalitou se republikánovi daří nejspíš i díky poukazování na jeho zdravotní stav. „Spadl jsem až na dno, však jste to taky určitě někdy zažili. Ale zvedám se a bojuju,“ slibuje Fetterman. Ze strany jeho soupeře, více či méně explicitně, zaznívá: Nemá na to.

Poslední průzkumy z Pensylvánie hlásí vyrovnaný souboj. A není se asi čemu divit, klasická dilemata typu republikán, nebo demokrat, potraty, nebo drahotu zde doplnila ještě jedna otázka. Co lze vidět v lidské slabosti? Sílu, nebo nejistotu?